první Vánoce

Poslední advent mého života byl tím nejkrásnějším. Poprvé jsem nebyla zklamaná z toho, že nestíhám modlitbu, kontakt s Bohem, že přípravu na Vánoce opět bojkotuju. 

Čím to? No tím, že jsem strávila první advent i Vánoce v klášteře. Tím, že mě od běžného odkládání modlitby držela společná modlitba církve - breviář. Tím, že jsem omezila psaní dopisů  a jiných korespondencí a čas k tomu původně určený dala pobytu před svatostánkem. Stálo to hodně úsilí.

Tak jako jiné adventy i v tento jsem chodila na směny do práce, uváděla do praxe vánoční úklid, chystala vše potřebné ke zdárnému průběhu Vánoc všech tady v provinčním  domě, trénovala se scholou sváteční zpěvy.

Kandidatura měla na starost zdobení stromků, asi 5 ks, taktéž chystání Betlémů. Vyřádili jsme se den před Štědrým dnem. 

Štědrý den byl zajímavý. Už to nebylo doma jako doma (rodný dům), bez původní rodiny, bez zvyků a klasického průběhu, jaký jsem odmalička rok co rok měla zažitý.

Stále byl advent. Dopoledne jsme s některýma sestrama šly do městského domova seniorů zpívat vánoční pásmo. Mrzutost z absence vánočních pohádek ten den mi nahradily úsměvy šťastných seniorů ze zpívaných koled a čtených vánočních příběhů. Cestou domů jsme zazpívaly koledu ještě jedné naší sestře v nemocnici. Poobědvala jsem sama krupicu a odcházela na odpolední směnu. 

Tam to bylo klidnější, stihly jsme s kolegyňama aj zapálit svícen, povykládat, udělat si z plno lidí a věcí srandu, ve čtyři odpoledne povečeřet. Jedla jsem poprvé v životě kapra. (Žádná sláva teda:)).

Byla jsem mezi svýma, které mám ráda. Jenomže s přicházejícím večerem přicházely i smutné chvilky, jak naša rodina teď zasedá ke štědrovečerní večeři, zatímco já lítám mezi dědáčkama. Těšila jsem se na 17.hodinu, kdy v naší kapli začaly Vánoce - vítáním Ježíška a burácejícím prvním zpěvem Narodil se Kristus Pán... Nemohla jsem být pířtomna, nýbrž plánovala jsem zavření se do jednoho z pokojů  s krmením a s poslechem přímého přenosu z kaple. Učinila jsem tak, určená hodina odbila a ...Ejhle, setkala jsem se poprvé s faktem, že nešel rozhlas. 

Tak. A co teď ? Není mi dáno být doma, není mi dáno být účastna na dálku uvítání Ježíška... Ticho, nikde nikdo nic, jen ležící paní přede mnou a namletá štědrovečerní večeře. 

V tichu večera seděla jsem u paní na lůžku, dávala jí stravu... Zdálky slyšela jsem přicházející zástup sester zpívajících koledy, jenž postupoval po zdejších chodbách. Ó, jak bych  s nima chodila a zpívala!

"Bože, co po mni chceš? Nemůžu být doma, ani prožívat přicházející Vánoce se svýma sestrama, co to znamená?"

Přišlo vysvětlení.

Teď nastávají Vánoce, teď nastává připomínka toho, jak se Ježíšek narodil. Opuštěný, sám...

Stejně jako je tady ten člověk přede mnou opuštěný a sám. I do srdce tohoto člověka přede mnou Ježíš přichází... Spolu máme prožít Ježíšův příchod, spolu to oslavit. 

A přišla neskutečná radost. 

"Jo, Ježíši, pro tebe to udělám. Budu slavit Vánoce s tím, koho mám před sebou."

A dostavil se neskutečný pokoj a radost. A taky duchovní zkušenost, že o Vánocích nezáleží na tom, kde jsem tělem, ale kde jsem duchem!

Velkým darem pro mě byla štědrovečení večeře našich seniorů, kdy otec vzal housle, zasedla jsem ke klavíru a hráli jsme koledy. 

Celý večer se nesl v přání s každým potkavším, v radosti. ( Občas mě radost přešla, obřady blahopřání nesnáším:).)Z práce jsem doslova utíkala na půlnoční - naštěstí ve stejném domě.

Po půlnoční jsme  s některýma sestrama šly do zahrady prskat s prskavkama a zpívat. Vracela jsem se sama do kaple. Tma, ticho, my dva sami.

To byl nejhlubší dar, který jsem letošní Vánoce dostala. Prožívat svátky S NÍM. Pokračovalo to i následující dopoledne při výstavu Nejsvětější svátosti, které skončilo slavnostním obědem a odchodem kandidatury k vánočnímu stromku s dárky. Takové anglické Vánoce:).

Celou dobu jsem v modlitbě myslela na ty naše doma. Byla jsem bez rodné rodiny, ale šťastná. V rodině nové.

Krásné sváteční odpoledne vyvrcholilo mým odjezdem do rodiště, kde mě čekalo snad milion návštěv, setkání, rozhovorů, otázek.

Během pobytu v rodišti jsem myslela zase na novou rodinu. Co teď asi dělají, co mají za program. Především v dobách modliteb jsem na ně myslela s touhou po tom samém. Tady to nešlo, což naprosto chápu. Dokonce jsem zhlédla některé pohádky v TV a zjistila, že mě televiza vůbec neláká a je to ztráta času.

Ráda jsem se vracela domů k nové rodině. I přes nelehké opouštění rodné rodiny.

Následující dny mezi Vánoci a 4.lednem jsem měla hodně směn. Tudíž bych mohla říct, že jsem skrz neustálou práci nepostřehla, že nějaké svátky jsou. Jenže - Pán Bůh má dobrý smysl pro humor. Při stálém styku se seniory, z nichž hodně ztrácí paměť, jsem mohla do únavy či do úmoru kostí všem neustále dokola říkat, že máme Vánoce, ten a ten den atd. a tím jsem to připomínala i sobě. V odpoledních aktivizacích klientů jsem všechny možné i nemožné vozila do kaple - byla to cílená strategie, abych se i já do kaple v pracovní době dostala. Všechny dny v práci jsem plně prožila.

Pár střípků z osobního života- silvestr jsem měla volný. Chystali jsme jednohubky, měli slavnostní mši s adorací, večerní dýchánek u čaje pro dobrovolníky. Povídali jsme si, zpívali koledy u prskavek v zahradě. Před půlnocí jsem se dostala o samotě do svého pokoje, kde jsem s Mým Milým prožila vstup do roku nového.

Ten se nesl ve smutném duchu pro všechny, zemřela nám paní.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak hluboké a šťastné Vánoce jsem ještě nezažila.

Bohu díky za nezapomenutelnou klášterní vánoční premiéru!