Z deníčku řeholní sestry III.

30.3.2023

Měla jsem tři noční po sobě. Na oddělení byl blázinec, 30 nespokojených nemocných lidí a dvě znavené zdravotnice.

Staří lidé nám zmateně utíkali, přelézali postele,jiní bláznivě křičeli přes celou chodbu, jednu jsme zvedali ze země po pádu, další jsme našli ležet v posteli plné krve, to protože si vytáhla kanylu a měla hodně naředěnou krev. Další dva jsme kurtovali, protože si vytrhávali hadičky, které potřebovali k léčbě. Byly to intenzivní služby, kdy na nás lidé zvonili na signalizační zařízení co 15 minut. To se nedalo vydržet. Rozdávala jsem léky na zklidnění ve velkém. Hlídala jsem pána, kterému jsem podávala transfuze a praskaly mu žíly. Schopní chodící lidé se dožadovali pozornosti personálu ve svých potřebách: chodili za námi, nebo zvonili, když chtěli vyměnit kyslíkovou bombu nebo dát už ty své léky, které měli dávno dostat, ale dvě sestry to nezvládaly dát všem 29 lidem najednou. Protože jsme přijímali nové lidi s potřebou akutní péče, museli jsme několik pacientů přestěhovat, abychom je na pokojích nějak rozumně seskládali. (Pro představu: o půlnoci budíme ve spěchu spící lidi, aby si okamžitě sbalili věci, že je vezeme na jiný pokoj. Někdy se po nich uklízí skříně a převlékají lůžka. Musíme jejich změnu sídla zaznamenat na tabule a vyměnit v papírech. )

Jeden pán - skoro devadesátiletý pacient - mě tiše pozoroval. Na druhé službě promluvil.

Sdělil mi svou touhu po setkání s knězem. No toto ještě k tomu všemu frmolu! Chtělo se mi ho odbýt, protože na takové věci jsem neměla ani čas a hlavně náladu! Nevím, co mě hnulo uprostřed noci všeho nechat, sednout k němu, a introvertně si nechat vyprávět pár útržků z jeho života. Vzpomínal, že byl pokřtěný, ale když mu bylo 8 let, otec nechal sebe i jeho tzv. "vypsat z církve" (nevím, co to konkrétně a do důsledků znamenalo, ale už jsem o tom slyšela od více lidí.)

Navenek víru nijak nežil celý život. Před dvěmi lety pochoval manželku a nechal sloužit zádušní mši, při které ho oslovil kněz, který ji vedl.

Znovu zdůrazňoval, že chce mluvit s knězem o nějaké své vině, která mu leží na srdci. Víc nevím. Lidem kolikrát stačí jen to před někým vyslovit, on chtěl kněze.

Domluvili jsme se, že jak půjdu z noční, zavolám tomu knězi, kterého jediného z pohřbu své manželky zná, a večer mu řeknu, jak to dopadlo.

Domluvila jsem jim setkání, které mohlo proběhnout až za dva dny.

Pustila jsem to z hlavy.

Zpětně jsem se dozvěděla, že ten kněz za ním přišel. Pán přijal svátosti. Po několika desetiletích.

A po návštěvě kněze v noci zemřel.

Děkuji Bohu za tento veliký zázrak jednoho lidského života a jsem dojatá nad Jeho vládou nad časem.

4.4.2023

Přišla jsem na pokoj mezi tři starší pacientky. Jedna na mě nešťastně zvolá: "To je dobře, že jste tady, mi pomůže už jen zázrak!" A vysvětluje mi, jak už dvě hodiny marně hledá brýle, které jí dopřávají číst a to ji drží v procesu uzdravování. Oslovila každého, kdo u ní byl, aby se po nich podíval a brýlí nebylo. 

Měla jsem čas jen na to, abych dala všem na pokoji léky, proto ze mě ve spěchu vypadlo: "Teď musím jít dál, ale při cestě poprosím svatého Antonína, který je patron ztracených věcí, aby nám to pomohl najít, až se vrátím".

Všechny paní na mě zírají - jaký Antonín? Dotyčná z nouze pokyvuje:"Tak jo. Jinak jsem bez brýlí marná!"

Už jsem na odchodu, když v tom mi oči padnou na zapadlé místo lůžka a v něm hledané brýle.

Rychlostí blesku je zvedám a volám: "Tak už nás vyslyšel, sotva jsem ho poprosila, tady máte ty brýle" a podávám je vyjevené paní. Nezmohla se na slovo. Jen na komentář: " Jak jste to udělala? Nezklamala jste mě. To je opravdu zázrak!"

Svatý Antoníne, té bleskově vyslyšené modlitbě se z radosti směju i já!

Myslím, že máš nové fanynky.

3.5.2023

Po bláznivé denní službě jsem se na oddělení ještě zdržela, když jsme s mladšími kolegyněmi, které mají před zkouškami, řešily standartní postupy některých zdravotnických výkonů. Šla jsem domů tedy o hodně později. U zastávky autobusu jsem si řekla, že už dál ma tramvaj nepůjdu, a tu čtvrt hodinu tu počkám. Nevím, co mě to poprvé napadlo - sednout si tu na lavičku u nemocnice a pomodlit se večerní chvály.

Všimla jsem si po chvilce periferně, že mě někdo sleduje. Zvedla jsem hlavu a viděla stát v křižovatce auto a v něm jednoho pána za volantem. Kynul rukou, ať jdu za ním. S tím pánem jsem se nedávno potkala ve výtahu cestou do služby, když vezl na JIPku svého vážně nemocného syna. Byli jsme spolu těch pár sekund ve výtahu, pak ještě pár minut na jiném oddělení. A teď ten pán poznal z dálky mě, jeptišku, a zastavil. Přisedla jsem k němu do auta a vyslechla příběh. Tento pán má 68 let. Celý život se mu dařilo, měl se dobře, peněz měl také dost a všechno si mohl zaplatit. Posledních 12 let se staral o vážně nemocného syna. Před dvěmi lety mu zemřela manželka, ve stejný den v jiné nemocnici ještě bratr. Před týdnem mu zemřela sestra a teď právě jede z naší nemocnice od syna, kde mu teď lékařka řekla, že syn umírá a zbývá pár dnů života.

Seděla jsem mlčky vedle zdrceného muže, kterému zůstala jediná dcera ve Švýcarsku a teď mu umírá jediný syn, s kterým bydlí. Seděla jsem vedle zdrceného táty, který přichází o dítě a neví si s tím rady. Vyslechla jsem mnoho jedu, který zaplavuje jeho bolavé srdce. 

Seděla jsem a naslouchala a mlčela. 

Nic víc.

Když po bouřlivém vylití utichl, byla jsem ticho i já. Nevěděla jsem, co na to mám říct a tak jsem mu řekla pravdu. Že mu na to nemám co říct. Hned reagoval:" Já jsem rád, že nic neříkáte. Co byste také měla, že. Mám kamarády, kteří mi říkají : to je život! Jak kdybych to asi nevěděl, že je to život! Už mám dost takových keců!" Chytil mě za rameno a znovu zdůraznil: "Sestro, jsem rád, že nic neříkáte. Mně pomohlo to, že jsem to na vás mohl vysypat". Dále jsme seděli v tichu, které jsem přetla:" Nemám vám jak pomoct. Jen tím, že zítra půjdu na noční dříve a zastavím se u něho. Pomodlím se. Víc neumím." Tento muž mě znovu jemně chytl za rameno a se slzami v očích řekl:" Děkuji vám. Přesně to jsem od vás chtěl. Víc nepotřebuju."

Navštívila jsem jeho syna Filipa, jak jsme se domluvili. 

Zemřel 8.5.2023 v 10 hodin ve věku 45 let. 

5.6.2023

Měla jsem o víkendu dvě noční po sobě. Při té první jsem si těch dvou přikurtovaných babiček na jednom pokoji nevšímala. Docela dost vyváděly, nebylo zbytí. Nechala jsem je přivázané celou noc, tlumila jsem jednu z nich léky podle oficiálních možností, a nic víc.

Ta druhá noční byla jiná. Měli jsme všechna lůžka obložená, takže jsem věděla, že nás nepřekvapí nový příjem. Kolegyně na denní službě mi všechno připravila, takže jsem večer měla nezvyklý čas. Pokoj s těmi dvěmi zlobivkami jsme si nechaly při úpravě na konec. Přišla jsem na pokoj, kde už se křičelo ostošest, mlátilo do postranic postele, nohy obou paní létaly po posteli a chtěly vylézat ven.

Když jsem si tam k nim stoupla, obě na mě hleděly smutnýma očima. Jedna úpěnlivě prosila, ať ji vysvobodím a pustím domů, ta druhá skoro plakala a usedavě křičela, že neví, co má dělat, aby se z té hrůzy dostala. Obě byly dementní a zmatené, ale v obou jsem viděla trpící duši a jatá soucitem jsem se nad nimi málem rozbrečela. Tak to tedy ne. Já jim ty ruce nedokážu přivázat. Pane, když jsi mi dnes večer dopřál čas, udělám to s nimi jinak. Nehleděla jsem na dalších 31 pacientů, tyto dvě teď potřebovaly nejvíc blízkost a něhu. Každou zvlášť jsem si na posteli posadila s nohama dolů, seděla vedle ní a povídaly jsme si. V rámci možností - jedna byla hluchá jak poleno, ta druhá měla amok a byla chvílemi nepříčetná. Bylo zvláštní pozorovat, jak se obě při sedu vedle mě hned sápaly po mé ruce, aby se jí chytly, a jak se ke mně celým tělem  přitulily. Jako k mamince.  Donesla jsem hřeben a rozčesala jim vlasy, namazala záda a nohy větrovou mastí, donesla jim jídlo a dala napít. Ustlala jim lůžko. Uložila jsem je jako své vlastní děti. Když po hodině a půl věnování se jim začaly znovu blbnout a přelézat zmateně postel, znovu jsem je uložila a v nouzi jim dala křížky na čelo. Jedna nadšeně sledovala a děkovala, ta druhá zděšeně poznamenala:" Tak. A je konec. Už asi umřu, když mě křížkujete".

Do jedné hodiny v noci jsem mezi jinou prací chodila hlídat je, sledovat, uklidňovat, hladit, slovně podepírat, až obě spokojeně spaly jako miminka zbytek noci.

Odcházela jsem ze služby s pocitem vítěze. Celou noc prožily bábinky volnost, bez přivazování rukou. Dokázala jsem dát přednost jejich lidskosti a smutným prosícím očím před svým klidem. A odcházela jsem ještě s dvěmi bonboniérami od jiných pacientů.