život píše...

Z deníčku řeholní sestry

8. 8. 2022 21:39

BOŽÍ ZNAMENÍ

 

18.1.2020

 

Když se ohlížím zpět na svá životní rozhodnutí, přiznávám, že jsem často neměla jistotu, pro co se definitivně rozhodnout. Většinou to byl risk vyžadující dávku odvahy. A důvěry, že Bůh je se mnou a je to správné. 

Vzpomínám na ty drobné, nebo častěji velké zázraky, které byly jasnou Boží řečí. Především co se mé životní cesty týče. Tolikrát, ano tolikrát, jsem klečela a se slzami v očích se ptala Boha, co ode mne žádá. Mé touhy po manželovi, velké rodině a vlastní domácnosti přebíjely touhy silnější – touha rozlišovat, co z mých činností je opravdu důležité a touha dávat více času modlitbě. 

 

Co s tím???

V jednom obyčejném roku jsem se vnořovala do známosti, plesů a zkoušek v době zkouškového období. Byla jsem spokojená. Na internetu jsem náhodou přečetla inzerát s posledními volnými místy zájezdu mladých do Taizé ve Francii. Mé nadšení pro každou akci na úkor zkoušek a právě obdržená výplata za brigádu byly jasným znamením a okamžitě mne burcovaly k přihlášení. Vydala jsem se s autobusem plným cizích lidí. Nechápu proč. Teď už vlastně ano. Tam se něco stalo. V cizí daleké zemi. U modlitby s křížem jsem se přestala Bohu vzpouzet a přijala jsem možnost řeholního života pro mě osobně. Nevím, jak se to Bohu povedlo.

 

Co teď???

Co mám dělat? Vím, že mám jít do kláštera, ale ještě nevím, jestli chci. Pořád jsem to Bohu připomínala. On mi na oplátku připomínal, že jsem donedávna ráda jezdila na duchovní obnovy do kláštera v Kroměříži a že mám biřmovací kmotru řeholní sestru. Nemusím hledat nic extra, jen můžu využít známosti. To bylo jasné znamení. Pokořit se a mluvit pravdu o sobě před druhým člověkem. Navíc před řeholní sestrou! Svěřila jsem se i další řeholní sestře… A společně jsme se modlily, aby mi Pán dal znát místo a čas.

 

Jak dlouho mám čekat???

Dlouhodobý adrenalin z nadchnutí hledání cesty pomalu vyprchal. Nic. Prostě nic. Asi to nechám být. Kluci se mi líbili snad ještě víc, než kdy jindy. Odmítla jsem jednu známost, pokračovala jsem v další virtuální. V jeden obyčejný nedělní večer přijela spolubydlící na privát naladěna příjemněji než obvykle. Na otázku, kde tak načerpala, se dostavila nenápadná a tichá odpověď: „v klášteře…“ To ve mně vyvolalo zvědavost a také přiznání mých myšlenek. Okamžitě nás hlubokým přátelstvím spojila touha po hledání správného místa a času v řeholním životě. Nastalo období, kdy jsme chtěly objet různé kláštery a vybrat si ten nej. Ale školní a jiné povinnosti nám tolik času neumožnily. Stejně jsme každá stále myslela na ty „své sestry“ – ona na ty, které ji učily na střední škole a já na ty, které trpěly mou pubertu při duchovních obnovách pro malá, později dospívající děvčata. To jako máme jít každá do toho jediného kláštera, který známe?

 

Není to moc jednoduché? 

Určitě je. Něco je na tom špatně. Tam, kam mě to táhne, už se rozhodně nevrátím a pojedu se podívat jinam. Jela jsem k sestrám, které znala spolubydlící. Líbilo se mi u nich, ale myslela jsem pořád na „ty své“. Má stále trvající touha po blízkosti muže sílila. Řekla jsem Bohu, že chci ještě zažít, že mě má někdo z mužských rád. Přišlo to. Prožívala jsem zamilovanou známost a reálné představy svých dětí… Pak přišel nádherný podzimní večer. Sedla jsem k internetu. Na profilu mi vyskočila zpráva kamarádů o tom, že byli naší společné známé na obláčce ve francouzském klášteře.

 

COŽE???

Ona to udělala! Okamžitě mě burcovalo svědomí, že ona poslechla Boží hlas… A já? Byl konec známosti. Nemohla jsem to ustát. Bůh se o mě vnitřně pral s mým drahým. Nastala vzájemnost -  i můj drahý se vnitřně pral s Bohem. Nevěděla jsem, co se sebou. Ozvala se ve mně vzpomínka na ten mnou vyškrtnutý starý známý klášter v Kroměříži. Rozjela jsem se tam na duchovní obnovu a do noci vykládala s kamarádkou, která tam byla kandidátkou. Tu noc jsem učinila rozhodnutí a také ho před ní vyřkla nahlas. Potřebuji další znamení. Potřebuji jasné Boží znamení!

 

Co by to tak mohlo být???

Mám pocit, že mě Bůh volá do toho jediného kláštera, který znám. Zdá se mi to stále podezřele jednoduché. Dobře tedy, dám mu šanci. Momentálně zde mají dvě kandidátky. Dva roky se už nikdo další nepřihlásil. Pokud se někdo přihlásí, bude to pro mě znamení, že se mám přihlásit i já. 

Toto rozhodnutí mě uspokojilo a čekala jsem, že se to nějak vyřeší samo. Dokončovala jsem bakalářskou práci a začaly mě strašit státnice. Od začátku očekávání znamení uplynuly dva měsíce. Abych pro to tedy něco udělala, zašla jsem za naším knězem a řekla mu o tom. Byl schopnější racionálního uvažování a dohodli jsme se, že začnu pracovat v klidu na tom, abych byla dobrým člověkem, a teprve pak můžu být dobrou řeholnicí, pokud to tak má tedy být. V rámci předsevzetí vyčistit si hlavu přistoupila jsem na svou účast při další duchovní obnově v klášteře. Nevinně jsem přijela. První bod programu bylo seznamování. Přišla řada na starou známou, která sem jezdí poněkud častěji, a vím, že se připravuje na maturitu. Představila se jako čerstvě přihlášená kandidátka. 

 

BOŽE??? To myslíš vážně?

Nečekala jsem to. Definitivní, jasné Boží znamení. Bez pardonu. O program mé duchovní obnovy bylo postaráno. Vztekala jsem se. Jak si mohl dovolit dát znamení tak brzy?! S tím jsem rozhodně nepočítala! Za 3 měsíce mám státnicovat, a to mám do toho řešit klášter?

Svědomí, nebo něco uvnitř mně nedalo pokoje, a tak jsem neřešila státnice, ale klášter. Nešlo počkat. Musela jsem jednat. Neměla jsem odvahu jet osobně do kláštera přihlásit se, když mě tam některé sestry znají. Napsala jsem veršovaný dopis „matce představené“.  Odpověď přišla brzy s pozváním, abych si o tom přijela popovídat. Ta návštěva mě stála hodně odvahy. Mé přesvědčení pro vstup do kláštera znělo asi přesvědčivě, protože mě hned přijali a dokonce jsem byla představená všem sestrám, aby se za mě modlily. A byla ze mě kandidátka, které zbývalo pár dní na učení a ukončení studií. (Že se za mě modlily všechny sestry, to šlo poznat hned po úspěšných státnicích!)

 

Co se stalo???

Můj život se začal ubírat konkrétním směrem. Taková radost a pokoj! Dostavila se jistota. Že jsem udělala správně. Náš vztah s Bohem nabral nový „šmrnc“. Své rozhodnutí jsem oznámila nic netušící rodině, nadšeně jsem řešila kam do práce, abych už se mohla nastěhovat do kláštera. Doufala jsem, že to bude co nejdřív. A hlavně hned po škole. Najednou se čas vlekl. Do dne, kdy jsem dostala poslední záporné odpovědi na žádost zaměstnání v okolí kláštera. V rodišti mi byla nabídnuta práce ve vysněném oboru. Není jiná možnost. 

 

To myslíš vážně, Bože???

Ano. To vůbec nebylo vtipné. Tolik let se propracovávám k souhlasu s řeholním směrem, a když už se konečně těším, tak změna. Hodně dlouho jsem se smiřovala s tím, že zůstávám v rodišti a jezdím minimálně rok do zaměstnání v oboru, abych získala nástupní praxi. 

A tak jsem si za ten další rok zvykla na klidný pracovní život s autem, vlastními penězi, s kým chci a kdy chci, s volně a svobodně využívaným časem. Začalo mi být dobře. Bezstarostný svobodný život… Který pokazil občasný pobyt v klášteře s pocitem, že doma jsem tam a že už čekat nebudu. Blížil se konec prvního roku v práci. Kolegyně mě přemlouvala, abych ještě zůstala, že klášter neuteče. Ano, on by na mě počkal, ale já už ne. Vnitřní touhy po životě s Bohem mě hnaly k jednání. Nastala otázka, zda chci nastoupit do kláštera a kdy. Další Boží znamení jsem již nežádala. Bylo jasno. Bůh mi dal poznat jasně už předtím, co ode mě žádá a co nejlepšího pro mě připravil. S touto vírou jsem s klidem a s vnitřní radostí zrušila bankovní účet, rozdala peníze i zbytečné oblečení, předala jsem své starosti ve farnosti a v děkanátu, rozloučila se s naší „partou“, celou rodinou… Zanechala jsem své vzpomínky v rodném domě, farnosti a vesnici… 

A odešla jsem ve dvaceti třech letech s definitivním rozhodnutím do země, kterou mi ukázal ten, jehož jsem se vydala hledat.

Když se znovu ohlížím zpět na to, k čemu mě Bůh vybízel a zval, bylo to nenápadné. Dříve jsem si myslela, že když Bůh volá, je to jasné a zřetelné. Teď už vím, že ne vždy. Někdy jsem chtěla čekat zázraky, zatímco jsem byla vyzvána rozhodovat se podle skutečností a přirozených situací kolem mě. 

Rozhodování je vlastně jednoduché. 

Buď anebo. 

Buď budu stát se strachem, abych se nerozhodla špatně. Anebo se vydám k tomu, co vnímám jako nejdůležitější, s vědomím, že mě Bůh vede. 

Vyplatilo se mi riskovat. 

Jsem šťastná, že jsem riskovala. 

 

Zobrazeno 1375×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková