Z deníčku řeholní sestry IV.

25.12.2023

Doopravdický BOŽÍ DOTEK

Advent vyvrcholil a s ním i moje modlitba za dar zamilovanosti. Doufala jsem, že Vánoce jen tak nepřejdou bez povšimnutí a že něco krásného proběhne. I když jsem na Boží Hod vařila, naplánovala jsem si jít na dopolední mši svatou, kterou zpěvem doprovázel náš sbor "Špačci", úplně malinkaté dětičky.

No nebudu mlžit. Ukáplo mi něco z očí, když se ve vyzdobené katedrále slavilo Ježíšovo narození, krásná atmosféra, a do toho sbor dětských hlásků. Nádherný propracovaný liturgický doják.

Vycházela jsem z katedrály a všimla jsem si jedné maminky. Neznáme se, jen jsem ji několikrát zahlédla v jiné farnosti, jak ve všedních dnech chodí na večerní mši sv. se třemi malými dětmi.

Jen tak mě napadlo jít za ní a říct jí, že ji obdivuju.

Napříč vším, co mě napadalo, jsem opravdu oslovila cizí mladou paní a vyjádřila se, že ji obdivuju, jak chodí s vícero dětmi na mše a je pořád usměvavá.

Už nevím, co jsme si říkaly, protože do mého záběru se přiblížil její manžel s tříměsíčním miminkem (čtvrtým dítětem). Vysmáté mimino od ucha k uchu mě oslnilo. Culilo se na mě. Je to nezvyk, většinou když mě tady na plzeňsku někdo vidí poprvé, zamračeně přemýšlí co to je.

Nastavila jsem mu prstíček, ihned ho drapnul a nechtěl pustit. Smál se a tiskl. A tiskl. A smál. A tiskl.

Říkám rodičům: "To máte takového akorát doopravdického Ježíška!

Který drží za ruku a nechce pustit!"

Už jsem ten den ani tyto Vánoce nemusela chodit do jesliček dívat se na Ježíška.

Nebyla jsem omezena časem, ani prostorem, abych mohla kdykoliv zavřít oči a znovu si vybavit a prožít onen doopravdický stisk dětské jemné Ježíškovy ručičky. A ty oči...

Nehleděl na to, jak vypadám.

Prostě si mě pohledem zamiloval.

A já?...