4.11.2022
Byla jedna z mnoha.
Toužila po časté návštěvě a co víc - po Eucharistii.
Chtěla, abych jí říkala "Ahoj Jarko", ačkoli byla o 57 let starší.
Byl to pro mě první trpící člověk na nemocničním lůžku, který tak prahnul po Ježíši v proměněném chlebu a kdykoliv mohla, chtěla se společně modlit.
A já kdykoliv mohla, šla jsem do služby dříve, abych ji splnila touhu být s Ježíšem v přijímání.
Její utrpení bylo dlouhé a intenzivní. Na její otázku proč jsem odpovídala mlčením. Ke konci už tu otázku nekladla. Její slzy v očích a usilovná opakovaná prosba: "Ježíši, buď tu se mnou!" jistě volala do nebe víc než cokoli jiného.
Dcera ji nechtěla propustit, což jsme všichni okolo těžce nesli a přáli jí už konečně vysvobození. Než jsem odcházela na dovolenou, šla jsem se rozloučit. Nebyla jsem si jistá, jestli vnímá, ale při vybídnutí:"Jestli mě slyšíš, otevři aspoň jedno oko!"se na mě podívala.
Už jsem to nevydržela a řekla jí natvrdo, ať už se vykašle na dceru a jde za Ježíšem, který ji čeká!
Šla.
Zase jsem zažila velkou radost ze smrti. Nic lepšího a většího už jsme jí se spolusestrou nemohly přát.
A teď o dušičkách na ni myslím. Nejen proto,že je čerstvě pohřbená.
Nic lepšího než věčnost s Jejím milovaným Ježíšem už jí přát nemůžu.
Kolikrát se přistihnu, že při blahopřání lidem bych jim nejraději nepřála štěstíčko, zdravíčko atd., ale rychlou a šťastnou smrt.
Akorát si na to zatím ještě netroufnu.
Jen v duchu ;).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.