Tak je mým domovem už několik měsíců velký barák se cca stovkou spolusester a spolubratří. Kroměřížská základna sdružuje staré sestry, o něž se stará a taktéž staré kněze - to všechno se nazývá Domov sv.Kříže (domov seniorů), několik desítek sester pracujícího stavu a formační společenství.
Tam patřím i já. Formačním společenstvím se nazývá třetí patro, levá chodba, kde bydlí kandidátky, novicky a naše "matinky" neboli formátorky. To čítá dohromady ZATÍM 7 lidí. Jíme spolu, trávíme volný i studijní čas, na modlitby chodíme společně s ostatníma sestrama. Nemysli si, že se v klášteře jenom modlí. Já si to kdysi taky myslela :). V praxi zjiš´tuju, že je kumšt najít si čas na osobní modlitbu a takové ty soukr modlitbičky, neboť takový obydlený objekt vyžaduje mnoho pracovního úsilí všech. Zahrada, kuchyň, provoz, úklid, natož teprve duchovní dění zde v klášteře, ve farnosti či v republice. Výhody z mé změny domova jsou takové, že momentálně mohu říct: mám doma 3 kaple, pinkponkový stůl, márnicu, šijovnu, Lurdy (zahradní místečko k modlitbě se sochou P.Marie), kněze na počkání, vrátnicu, dva výtahy, mši sv. každý den, záchodů kolik si zamanu.
Plno zákoutí jsem ještě nestačila probádat, ale to je otázkou času:).
Samozřejmě pro mě z toho všeho plynou pomalu, ale jistě i povinnosti. Účast na společných modlitbách, nošení sukní a kandidátského křížku tau, o nedělích černé oblečení, abych splynula s davem.Můj čas věnovaný společenství, domácnosti, modlitbě i osobním věcem. Jak to spravedlivě rozdělit???
V těchto dnech mě čeká život bez telefonu (na vyřizování nutností bude sloužit společný), život bez novicek, které odjely každá do jiného koutu republiky na noviciátní praxi (tj. život v jiném společenství a práce). A život bez novicmistrové, jenž odjela na rok do Říma studovat formační něco. Prý aby věděla, jak na mě, až ju dostanu v noviciátě za matičku:).
Tudíž na naší noviciátní chodbě zůstáváme v malém počtu, díky němuž si ujasňuju bez přítomnosti jistých a mně milých lidí, kvůli komu tu vlastně su.
Měla jsem v plánu zanalyzovat situaci zdejšího kláštera a sepsat jen tak ze zajímavosti, jak tu vypadá takový normální obyčejný den. Za ty měsíce, co tu su, se mi to ještě nepodařilo a začínám upouštět od iluzí, že se to ještě někdy za mého života zde podaří.
Uplně tě vidím, jak si obyčejný den v klášteře představuješ následovně: vstávání se slepicama, modlení, možná nějaké to skromné jídlo, zase modlení, mša, litanie ideálně všeho druhu, křížová cesta, všechny růžence, adorace, jídlo, rozjímání, modlení a čas spánku naprogramován opět paralelně s kurem domácím.
Vyvedu Tě z omylu, milý člověče. I když jen tak trochu, neboť většina z toho, co si myslíš, je pravdivá, nýbrž na to, jak to zní velice suše, naživo je všechno mnohem hezčí a zajímavější.
Když už jsem si začala myslet, že takový normální obyčejný den právě prožívám, vždycinky se něco zvrtlo. Jako v obyčejné domácnosti.
To si tak připravuješ duchovní četbu či duchaplnější činnost a přijde sestra s prosbou o ostříhání. Na stříhání vlasů jsou zde odborníci. Taky se učím. Pokud se něco zkazí, závoj vše spraví. Jindy přijede návštěva novicek ze Slovenska nebo někdo z rodiny, v jiném případě volají o pomoc starší sestry ze škrabky v kuchyni (škrabání zeleniny, ovoce atd.). Jindy zase musíš dobrovolně strávit půl dne čekáním u doktora. Takový čas ihned využiješ k rozjímání modlitbě nebo dokonce četbě, popř.komunikaci s ostatními pacienty. V jiný den přijde sestra s nápadem upéct dort slavící jiné sestře, ušít si tašku, nachystat program na farní dny nebo duchovní obnovy. Existují zde i bláznivé nápady jako plánování stavby bazénu a podzemní kaple na naší zahradě, vyšívání, malování, chození do města na zmrzlinu, hraní na nástroje, zpívání, vymýšlení modliteb. Občas je třeba pomoct s organizací pohřbů sester, oslav narozenin či výročí slibů. Často se musí uklidit společné i soukromé prostory, obměnit květinová výzdoba, vyřídit záležitosti ve městě, zúčastnit se nejrůznějších akcí, kde se naše přítomnost očekává. Nachází se tu čas na vyučování kandidátek (momentálně jsme u témat Můj Bůh - kdo je to? Proč potřebuju modlitbu? Mám hrůzu z témat společenského chování a etikety, což mě brzo čeká :) ). Sestry jezdí na různé kurzy, momentálně máme v zastoupení 17 kusů na kurzu Řeholníci řeholníkům.
Onehdy se stane, že zaspíš a jsi odkázán na kamuflování, aby to co nejméně sester postřehlo nebo na vnitřní sílu a statečnost nést tíhu láskyplného napomínání, abys chodil spát dostatečně brzo a vstával kdy máš. Jsme velkými fanoušky papeže Františka, takže si umíme najít čas i na sledování televizních přenosů z jeho cest nebo jiných duchovních filmů.
Je tu opravdu veselo, živo, rychlo, prostě moc dobře. A teď do toho všeho si představ modlitbu. Ta je hlavním a nejdůležitějším pilířem života v klášteře (neměla by byt náhodou nejdůležitějším pilířem i života jiného???) Na tu si prostě čas najít když nemusíš, tak chceš:).
POKUD NEMÁŠ ČAS MODLIT SE, DĚLÁŠ TOHO VÍC, NEŽ BŮH CHTĚL. (tento citát jsem opsala, neznám autora ani původní formuli.)A tím se v klášteře řídíme:).Takový život mě učí třídit věci na 1.k životu nutné, 2.k životu méně nutné, ale dělané s radostí, a 3. věci nepotřebné. S takovým třízením zjisťuju, že mám čas na co chcu a na co potřebuju. Skrze modlitbu zjistíš, že vztah k Bohu se nedá vyjadřovat odhrkanou/odříkanou naučenou modlitbičkou, ale normálními projevy náklonnosti, sympatií, vlastními slovy.
A tak to chodí den co den v tom našem milém klášterním království.
Amen:).
Martico moja! Tím posledním odstavcem mi mluvíš do duše :) Díky :) Pozdravuj tam všecky, třeba sa nekdy zjevím a zkontroluju vás ;)
Marti, diky! Jako vzdy v pravu chvilu ;-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.