Ke svátosti smíření jsem byla vedena výchovou a vzorem rodičů už od prvního svatého přijímání a první zpovědi vůbec.
Chodila jsem pravidelně každý měsíc, "odklečela" si to, odmodlila a byla jsem spokojená. Má se to tak dělat, tak v pohodě.
Nastala doba, kdy jsem jezdila na víkendové setkávání mladých (nejrůznější akce), něco se změnilo, a já krásně a opravdově prožívala každou svátost smíření... Bylo to pokaždé trošku jiné a přitom vždy stejně dojemné, emotivní ... Těšila jsem se na každou další, na pokec s knězem týpkem, který byl sympaťák jak hrom a říkal vždycky to, co jsem potřebovala slyšet... Prostě dokonalost...
Před dvuma rokama se zas něco změnilo. Nejen že jsem jaksi nenápadně (asi psychickým vývojem) "vstoupila" do úplně jiné duchovní situace - kdy jsem zjistila, že vlastně nechcu žít a chovat se jen tak, jak podle církve musím, ale chcu si to všechno osvojit, abych mohla svědčit, že jsou to názory církve i názory a přesvědčení mé. Prostě jsem chtěla žít pravdu.
Měla jsem problémy se vším, hlavně s osobním vztahem k Němu a pasivním postojem ke zpovědi... Přestala jsem zachovávat pravidelnost, a čekala jen na vhodné příležitosti... Nutila jsem se do toho, abych po osmi měsících k té zpovědi vlastně šla... Protože jsem jako správná katolička prostě musela.
Život jde dál a ve mně se zase něco zlomilo :) (furt se ve mni něco láme, čekám, kdy dojde aj na kosti :))
Co sem v Olomoucu, vypadla jsem z domácího stereotypu, což mi osobně hodně pomohlo - víc času na sebe, volný čas a žádná motiovace k práci...
Už pořádně nevím co se konkrétněji stalo - prostě jsem šla po dlouhé době ke zpovědi, která "stála za starou bačkoru" - staršín kněz, nuda prostě, emoce nula, nic jsem necítila... nic...nic... Projevilo se to v reálném životě - navrácená radost ze života, vnitřní jistota směrů, zmizela upjatost z budoucnosti... A já pocítila po měsíci potřebu jít se zase smířit s Bohem - obnovit naši smlouvu... Zase jsem narazila na toho kněze - zase nudná zpověď (jsem přesvědčená o tom, že jít k němu vlažný nebo hledající, odradí ho to..), rozhřešení, spánembohem a šla jsem, Zase při zpovědi nic, ale po chvíli jsem se cítila ještě šťastnější...
Tak jsem přišla na to, že člověk se mění a v každém období potřebuje něco jiného... Už mi nechybí zpověď s emočníma zážitkama, které jsem potřebovala před třema rokama, ale stačí mi "formální" zpověď - protože ta je jen startem do nového života v milosti posvěcující...
Je to krásný pocit být Božím dítětem v osobním spojení s Ním
- takové naše čisté intimčo :D
Zajímavý podnět k zamyšlení nad frekvencí zpovědi - díky.
Díky. :-)
Martičko, děkuju potřebovala sem něco takového slyšet....
Ahoj Marto, když jsem se připravoval na křest, chodil jsem ke zpovědi jednou za měsíc. V konviktu nám doporučovali přijímat svátost smíření jednou za 2 týdny a v semináři pak každý pátek. Přiznám se, že jsem se dlouho po svém odchodu ze semináře zpovídal jednou za týden, ale o prázdninách, kdy tu nebyl můj zpovědník, jsem nešel vůbec nebo jednou ke kapucínům. V duchovním životě jsem jasně cítil, že něco není v pořádku, že je to prostě jiné než když jsem chodil po týdnu. Teď přijímám svátost smíření asi jednou za dva týdny. Můj zpovědník už v Olomouci není.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.