úplně obyčejný den

Á doprkna... Uvědomuju si v posledních dnech, že mi to jaksi myslí, atd., ale především to, že toho každodenně prožívám strašně moc, a že mi všechny cesty Pán Bůh docela dost dobře předchystává... Šak mě to uvědomování zas přejde :D

Prostě dneska začal uplně normální obyč den. Musím zmínit některé důležitosti - den předem (včera:)) jsem byla na svatbě... žádná novinka... a šla jsem spat vcelku pozdě. (při příjezdu k bratránkovi jsem si myslela, že už se rozednívá, ale prý to byla záře od svítících neonů...)

Můj plán na dnešní den - ráno brzo a zavčas vstat, jít na bus, ale čas jeho odjezdu jsem nevěděla. pak dom na mšu, do sousední dědiny na pouťovou mšu, pak celé odpo spat a večer zase jít spat...

Po probuzení následoval šok! Měla jsem byt už hodinu a půl vzhůru! Budíček jsem nečekaně tvrdě prospala a naprosto zazdila... První slova, co mi bleskly hlavou, nebyly slova modlitby, ale něco opačného významu. No co, i takové věci se dějou. Už jsem zapomněla čas, kdy vlastně nějaký ten bus dom jede. Ale v tom šoku se mi vybavil docela přesně. Zjistila jsem, že má jet teď někdy...:) Tak rychle jsem z brloha nevyletěla jak dneska. Peřina nepeřina, stlaní nestlaní, hodit na sebe nejbližší gatě, vrch pyžama zas tak hrozně nevypadal (teda jsem si to jen myslela, jít k zrcadlu jsem momentálně považovala za dosti nedůležité), toš jsem si ho nechala. Honem naházat věci do kabele a zdrhat, zdrhat. Ani za nic jsem v tom spěchu nemohla najít mobil... Toš jsem musela budit Honzina /bratránka, aby mě prozvonil... blbá ztráta drahocenných vteřin... našlo se všecko důležité. Obula jsem brkle, pobrala bágle a zdrhala z kopca na zastávku. To musel byt pohled :dJeště ve dveřách jsem stačila potkat tetinku s ročním bratránkem, který začal zase bečet - při pohledu na mě, samozřejmě :)

Na zastávce jsem toužebně očekávala příjezd busu. Uklidňovala jsem se, že jsem dobrá, když jsem to všecko tak rychle zvládla... Stačila jsem ještě v klídečku pozorovat jednu bábinku jedoucí na kole do obchůdku, když mi v momentě došlo, že bus už vlastně jel, protože by jinak nestihl k nám na mšu... Doprkna, to mě nemohlo napadnout dřív?!!! Samohrdost se rázem přeměnila v chlamot nad tím, jak sem blbá :) No co, pobrala sem po zastávce svoje hebla - narvanou kabelu přes rameno, krabica se zákuskama už se mi nikam nevlezla, tak jsem ju musela nést v ruce a vydala jsem se na pěší cestu k domovu.  Zbývala půl hodina do mše.

Nadávala jsem si za svoju blbost, zároveň jsem se fakt musela chlámat... Chtělo se mi hrozně čurat, bolel mě žaludek, měla jsem hlad, žízeň, skřepčila mi šíleně hlava ze včerejšího rambajsu a z nevyspání. Zákusky jsem chtěla donést dom k ochutnání, tak sem je nechtěla jest. Šesti kilometrovou asfaltovou trasu dom jsem šla hodinu a půl (autem 10 min). Tři čtvrtě cesty jsem se přemlouvala, abych se otočila na projíždějící auta a zvedla před nima pravý palec nahoru, ale nedokázala jsem to... Stopování je mi prostě protivné a radši všecko ujdu pěšky, než abych ten palec použila... Tak jsem si za to nadávala, mezitím jsem se uklidňovala krásou přírody, v tom kraju extrémně romantičtější a emotivnější, než je u nás... Snažila jsem si zpívat, neudýchávala sem to, zkoušela sem se modlit, zapomínala jsem kde se zrovna nacházím... tak jsem šla prostě jen tak a užívala si chůze.....

Při předposledním kilometru sem byla zrovna zabraná do myšlenek nad krásným počasím, když mi zůstala v ruce rukojeť od krabice se zákuskama a celý obsah v té rychlosti chůze skončil na cestě... Nastala moja typická reakce - chlamot... Co jiného jsem měla dělat, že:) toš jsem cosi posbírala, a kašovitý obsah slavnostně přinesla dom. Po příchodu doma nikdo nebyl, byli na mši, kterou jsem jaksi nestihla. Tak jsem sedla na lavku na slunko, vyzula boty k větrání, švihla tašama k verandě a užívala si hřejivého slunka... Pokecala se sousedkou, aj s rodičama a ostatníma příbuznýma a vlezla do baráka... přetřídila jsem cukrové, to rozbité sem strkala zrovna do taťkovy pusy, vlezla na meil, oblékla se a jelo se na pouť. Dobrovolně jsem se vzdala řízení, po 4 h spánku jsem byla přesvědčena o možném rychlém nástupu mikrospánku (stává se mi to,ale naštěstí zatím ne v autě). Ze mše jsem si toho moc neodnesla, snad jen bolavé oči z pálícího slunka, na kterém jsem celou mšu seděla.  Těšila jsem se ze mše dom při myšlence, že si hned lehnu, popř se najím a lehnu. No šak co... Dojedu dom, maminka leží v obyváku, tatínek hned na druhém gauču, a rozdělaný oběd na plotně. Vzdala jsem se pocitu spánku a dodělala nutnosti k obědu. Oběd byl v poho, po obědě jsem šla na net. Dostala jsem chuť a nutkání vybít si na někom energiu, tak jsem  využila bezbranné osmileté sestry a zlechtala ju, trošku i "zmlátila"... Po bitce na zemi segra kamsi odešla, načež jsem nechtěně zalomila... probudil mě řvot rodinných příslušníků s tím, abych je, jakožto řidič, odvezla zas na pouť do sousední dědiny - ke strýcovi a tetě na kafe... pocitla jsem na zemi uprostřed pokoja v poloze jak žaba :)

nechtělo se mi nikam jezdit, natož do společnosti, chtělo se mi jen spat. Každopádně jsem jela. Ty 2 kilometry jsem uřídila v naprosté pohodě... (někteří ví, že jsem schopná udělat něco s autem i na takové vzdálenosti:))

Celé odpoledne jsem strávila v přítomnosti rodiny a dalších lidí... Ochutnávala jsem všechno, co se na stoly dostalo. Když se nikdo jiný k jídlu neměl:) Z návštěvy pouti jsme přejeli do Lhoty k mojí milované rodince - hlavně popřát všem čtyřem Maruškám, které jen v úzké rodině zatím máme. sešlo se nás kolem 15, řekla bych... aj víc.. toš jsem celé odpoledne chovala dvě batolátka, jela s tatínkem a autem pro vodu k prameni, přerovnala nějaké účty s Honzinem , pokecala s včerejšíma novomanželama a dalším skoro milionem lidí...

Poprvé jsem to byla já, kdo našu rodinu od návštěvy vyhnal k autu s tím, že jedem dom... Už ani to kafe mi nezabíralo a chtěla sem spat. Dlouhé loučení a plnou místnost lidí vystřídala tichá cesta dom autem s malou částí rodiny...

Doma vynaložit taše s kdečím, pomoct mamince posbírat prádlo, vyklidit bednu po chystání svatby, dát do váziček pár květů, které ze včera zbyly, napit se, zahrát si na klavír, pokecat s večerní návštěvou, naložit se na hoďku a půl do vany, poradit se s mámou, co zítra vyřídit ve městě, přetřídit prádlo, mírně se pohádat s bráchou kvůli netu, sednout si k signálom a hned je půlnoc...

Šak co, za pár hodin zase vstávám. Na co se stresovat... Vlastně stresování je u mě aktuálně  na místě. Vůbec jsem nesplnila to, co jsem si ráno předsevzala.

Tak si říkám, jestli je to dobře nebo špatně...  Chtěla jsem v klidu a míru prospat celý den, zatímco jsem se setkala asi se 40 lidma při 4 návštěvách a pobyla s vlastní rodinou.A taky jsem v sobě zažila hodně nálad a neidentifikovatelných pocitů... Jak originální, zvláště dneska!

Asi už dnes na všecko kašlu a fakt du spat.

Stálo to dneska za to, fakt že jo... Zase se teďkom musím chlámat tomu, jak je to lidské plánování k jedné věci... na NIC!  A přesto to furt dělám...

Pánu Bohu je to stejnak "jedno", je v tomto nekompromisní a jedná podle svých náčrtů a představ... A nad těma mojima se jen šibalsky usmívá... Šak mu furt připomínám, aby mě upozorňoval na to, že jsem se mu odevzdala s tím, ať si se mnou dělá co chce on, a ne co já...

Akorát si na to často nevzpomenu...

Je velký rozdíl v tom, podle koho plánů se tento den jede... podle mých to dneska měl byt uplně obyčejný den, podle Jeho plánů, na které jsem se naštěstí spolehla, to byl originální, neopakovatelný a nádherný den plný Jeho milostí, chvilek s ním, s přírodou, mnou milovanými lidmi, přáteli a rodinou...

A pak že je člověk o cosi ochuzený, když se svěří do Jeho plánů a nejde tak jak sám chce...

TO SOU JENOM KECY!!! Fakt :)

Dobrou noc :)

PS: klobouk dolů před těma, kdo dočetli do konca :D já bych mezi Vás rozhodně nepatřila :D