Jsem si vědoma toho, že v dnešní společnosti je kompletně funkční rodina raritou.
Uvědomuju si čím dál více, že jsem na mojí rodině závislá a v životě bych ju nevyměnila ani za tři krásné prince s bavorákama a drahokamama.
Nedávno jsem byla přítomna na Fóru mládeže, kde bylo celovíkendovým tématem Společenství. Vcelku jsem se do diskusí moc nezapojovala, bo jsem nikdy v řáném spolču nebyla, tudíž jsem "patřila nikam". Až tehdy, kdy jsem přijela z Kromcla dom a následovala celá neděla o samotě doma, došlo mi, že jsem vlastně hrdým členem naší rodiny a doteď jsem si to neuvědomovala... Takže jsem celkem zbytečně truchlila tolik let pro to, že nechodím do žádného spolča.
Teďkom už to neříkám, neboť mi zpětně došlo, že má vlastní rodina mi vynahradila úplně všechno. A možu ju právně správně nazývat oficiálním názvem Společenství!
Poslední dobou se všichni členové naší rodiny rádi rozprchávají z domu pryč ke svým koníčkům, (hobbies), a já často zakouším hrůzu domácí samoty. Je to fakt psycho, když vím, že jsem sama v baráku, nikde nikdo, možu si dělat co chcu, nikdo mě nezprdne, nikdo nenadává, nebrble, nechláme se, neposmívá...
Naši rodinu stmeluje 28leté manželství mých rodičů. Je to pro mě celkem nepochopitelná doba, každopádně bych je v tom chtěla následovat... Taťka včera už po milionté osmé pronesl větu, že maminku miluje stejně TEĎ jako tehdy v šestnácti. Že je furt stejně zamilovaný a je to s nima stále lepší:) taťka o manželství mluví strašně rád, hodně toho taky využívá v rodinných debatách. Dříve jsem nad jeho "přednáškama" ohrňala nos, teď si ráda vyslechnu cokoli i po několikáté.. Jsou to velmi praktické a hlavně drahé rady do vztahu celkově. Tatínek taky zastává celoživotní postoj, že co sám v dětství nezažil, chce vynahradit svým dětem...
Čerstvě mám v paměti nešťastné a opuštěné pocity, když jsem přijela z akce do prázdného baráku. Prázdné chladné stěny. Nikdo se neptal jak bylo. Nikdo mi nereferoval co se doma dělo během mé nepřítomnosti. Nikdo se neptal, co mi akce dala a jestli pojedu znova... Nečekal mě krásný teplý domov a plná lednička jídla. Byla jsem žaludkem donucena uvařit si fast food a sama u stolu v tichu poobědvat... Tichá domácnost plná ledu a nelidskosti...
V jiném případě jsem zůstala sama doma s rodičama. Taky mi nebylo hej! Prostě určití členové společenství chyběli a nebylo to ono... teda jako sedět sama u stolu s rodičama a obědvat, to byl pro mě trapas... Kde je těch ostatních sedm lidí? Kde je ten pocit plnosti, kdy jsme všichni a je nám dobře?
Miluju časté a přitom tak vzácné každodenní chvíle, kdy se sejdem všichni pohromadě a sdílíme své zážitky či zkušenosti z celého dne. Věřím, že sdílení ve společenstvích je velice důležité pro posilování vzájemné důvěry.
Rodina je pro mě základem. Je pro mě bezpečím, uvítáním když přijedu z kamakoliv. Přesně jak říká tatínek - "ať mě kdekoliv ve světě cokoliv štve, přijdu dom, prásknu dveřma a mám nebe! Co je kemu do teho? "
V rodině mám své místo, které nikdo jiný nenahradí, v rodině jsem potřebná.
Rodina mě čeká vždycky když přijdu dom, je to rodina, kdo mě uklidní a uzemní.
Je to taky rodina, která mě vyzbrojuje pro tvrdou realitu:)
Kéž by ve všech rodinách znali moudrost Tvého tatínka...
Marti, taky si užívám každé chvilky, kdy se doma sejdeme všichni!!inak si to moc pěkně vystihla:)
Děkuju za každou takovou rodinu! :)
Taky zastávám postoj, co jsem v dětství nezažil, chci vynahradit svým dětem. A taky ještě tak, jak se můj taťka k mamce nechoval, se chci já chovat ke své ženě. A pokud jde o tvého taťku a mamku, vždy jsem si jich všímal na charismatické konferenci v Brně, jak se k sobě pěkně chovají, i když jsem je viděl třeba přes půl haly, jak vycházejí spolu ven. Jsou pro mě vzorem přestože nejsou mými rodiči. Své rodiče nemohu mít za vzory. Takže taky děkuju za každou takovou rodinu.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.