život píše...

Pochopila jsem

17. 6. 2017 18:41
 
 
Začínám chápat některé věci. 
Můžou za to 2 roky v klášteře.
 
Došlo už na vnitřní napětí a rozčilování. 
Bylo mi kolegyní řečeno, že zavřením se do kláštera a umrtvování se světu žiju ve lži. Po týdnu emotivního přemýšlení jsem si ujasnila argument. V klášteře jsem právě proto, že jsem si o sobě přiznala  pravdu. Zvláštní, že den nato jsme se ve společné modlitbě církve modlili: " Vyvolil jsem si cestu pravdy, dal jsem přednost Tvým rozhodnutím. Půjdu po cestě Tvých předpisů, neboť mi rozšiřuješ srdce". (Ze žalmu 119) Joooo, to je ono!!! 
Pochopila jsem. Za pravdu se každý bije. Nevzdám to!
 
 
Mířila jsem do kaple ke společné modlitbě růžence. Dostala jsem do ruky mikrofon, abych se předmodlovala. Ukončuju desátek modlitbou Sláva Otci. Sestry přede mnou i za mnou se otáčejí a naznačují, že mi chybí ještě 2 zdrávasy. Říkám si: "Neumijou počítat! Nedám na ně, spoléhám na svůj růženec". Na tomto růženci se modlím 8 let. Poprvé jsem na něm přepočítala kuličky a světe div se - na jednom desátku jen 8 kuliček. Zrovna tento desátek jsem se veřejně modlila :). Pochopila jsem. Ne vždycky mám pravdu, i když si to stoprocentně myslím
Pochopila jsem taky, proč se mi zrovna toten růženec vždycky dobře a rychle modlil :).
 
 
Byla jsem několik dní přeplněná negativníma emocama. Pravda, přišlo to zrovinka v době exercicií - 7 dní mlčení - takže nebyla příležitost někomu to říct, napsat, prostě nic. Byla jsem odkázána na samozpracovávání. Zůstaly mi 2 reálné možnosti: dusit to v sobě nebo řešit někde nahlas v kostele s Bohem. 3 dny jsem zkoušela obě varianty na střídačku. Těšila jsem se na slavení svátosti smíření, že to tam nějak zkusím poříkat a uleví se mi. Bylo po zpovědi a já se skoro nedostala ke slovu :) (ukecaný kněz). I přesto se dostavila naprostá úleva. Pochopila jsem, že práce s vlastníma emocama nespočívá v tlachání s přítelkyněmi či nejblíže dostupným naslouchajícím člověkem. Odezní samy, pokud dbám o jejich zpracování v Pravdě před sebou a před Bohem.
 
 
Pochopila jsem zcela přesně, že Bůh se o mě stará i v detailech. 
Jdu v 9 večer po zahradě s úmyslem uklidnit se. Vidím z dálky sestru, jak maká na poli. Bez přemýšlení jsem šla za ní a začala pomáhat. Přesazovaly jsme kedlubny, které stejně jako sestra vyslechly pár zmínek o tom, jak jsou tu věci naruby. Za světla se zjistilo, že některé haluzky byly zasazeny kořínkem navrch :). Tak i ty kedlubny byly z mojí situace naruby. Nic mi nemohlo pomoct více jak ta fyzická práce na vzduchu ( fyzické práce mám aj tak dost, ale vzduchu ne!) 
Nebo když jsem zabředla v kapli do lavice a usnula... Probudil mě smích. Ten se značně zdvojnásobil a posléze utichl při navazující vážné debatě... Zvláštní, jak Bůh posílá v pravý čas do cesty lidi, které jindy nepotkávám a zrovna je potřebuju.
 
 
Při setkání kandidátek vyrážíme společně do přírody modlit se. Měla to být klasická suchárna. Jenže vylezlo z toho něco lepšího. Rozpršelo se, spustila se bouřka, schovaly jsme se pod most. Rozestoupily jsme se ve dvou skupinkách po stranách mostu a řvaly a zpívaly desátky růžence. Když se do sucha přidali kolemjdoucí, sputily jsme pro větší nenápadnost v cizím jazyku. 
Jindy - v přírodě Valach - jsme se hrnuli do dlouhého kopca slavit vigilii seslání Ducha svatého. Netušila jsem, co nás čeká, jak to tam chlapi nachystají. V šupákách a ušmudlaných věcech od plotny jsem sedla do trávy a opravdu hluboce prožívala slavnostní liturgii při pohledu na děcka sedící na dřevech, velký obyčejný kříž  a kolem nás nádherné zapadající slunce... Jinak lesy a lesy a lesy...
A do třetice... Ke konci exercicií si sestry od kněze "vyžádaly" pomazání nemocných - většinou to na takovýchto duchovních cvičeních bývá zvykem. Nechal to na každém, ať zhodnotí, jak na tom je a zda tuto svátostnou posilu potřebuje. Byla to výzva. Odhodlala jsem se taky. 
Pochopila jsem, že Bůh nám dopřává hlubokých zážitků i tam, kde bychom to rozumem rozhodně neplánovali. 
 
 
Při adoraci jsem měla chuť pomodlit se můj oblíbený žalm 126. Smlouvala jsem se sebou, že se to nehodí, že by mi Bůh mohl doporučit něco vhodnějšího, že otevřu náhodně Biblu a to bude znamení. Učinila jsem tak hned následovně. Na žalmu 126. Pochopila jsem. On po mni nechce nic strojeného, honosného, hraného. Chce ode mně to, co zrovna nejhlubší nitro prožívá. 
 
 
Letošní Velikonoce pro mě byly hlubokým zážitkem stejně, ne-li lepší jako loňské. Tady se totiž klade důraz na duchovno před veškerým úklidem, pečením a nevím čím. Pochopila jsem, že svátky jsou o tom, jak si je udělám. 
(Velikonoční pondělí opět pracovní, jak už mívám léta ve zvyku. Letos jsem nebyla proháněná klukama s tatarama, ale proháněla jsem já staré pány, aby šly kdekterou babičku vyšlehat. Některé jsem musela dotáhnout až do pokojů. )
 
 
Byla jsem rozladěná z pracovní porady. Co víc mám pro obyvatele domova dělat? Po modlitbě v kapli vycházím na dlouhou chodbu. Na jednom konci kráčí kněz dominikán celý v bílém hábitě, na druhém konci jde jedna naše obyvatelka, jež ztrácí paměť.  Sleduju, jak jde nevěřícně za dominikánem, sleduje ho a hlasitě se diví: "Týjooooo, tady je svatý otec"! Nálada se vrátila i s rozhodnutím. Chcu pro ty naše obyvatele dělat větší maximum, protože je mám ráda! Pochopila jsem.
 
 
Šla jsem do kostela ve městě zjistit něco z nástěnky. Hrály tam zrovna varhany a holka zpívala krásnou píseň. Chtělo se mi brečet při vzpomínkách na H., když jsme spolu často utíkali do nejbližšího kostela a hráli si písničky. Varhany mi taky připomněly tu svobodu, kdy jsem si doma vzala klíče od kostela a kdy chtěla šla za Ním. Zamkla se a věděla, že se možu chovat přirozeně. V klášterních kaplích to není možno. 
Nebo jindy jsme jely vařit biřmovancům na víkendovku do valašské přírody. Vysněná pohádková příroda, vysněné pohádkové bydlení... Cloumalo to mnou velice. Začaly se vynořovat romantické představy...V kontrastu s přítomnou situací bydlení ve městě.
Pochopila jsem. Mám a chci přijímat věci takové, jaké jsou bez nároku na představy mnohem lepších scénářů.
Začínám chápat verš 40.žalmu: "Mou radostí je plnit Tvou vůli, Bože..."
Hlavně tehdy, když mám detailně naplánované dny skvělýma událostma, na něž se dlouho těším, a den ze dne onemocním...
 
 
Pochopila jsem celkem brzo, že řeholní sestry jsou normální ženské se vším všudy. Uvědomuju si to hlavně tehdy, kdy se držím, abych se nesmála padajícím klimbajícím hlavám v kapli při modlitbě, když starým sestrám radím, co mají říkat za hříchy u zpovědi. Už mám seskládaný seznam, z něhož nabízím. Nejčastěji je to vyznání z toho, že se málo modlí a usínají při modlitbě. Občas mě zarazí, s čím se mi mladší sestry jako postulantce svěřují. Umijou zpívat lidovky, hlavně při společných pracích ve škrabce v kuchyni, při umývání oken, uklízení pokojů po návštěvách, při úklidech záchodů, při likvidaci výzdoby, při chystání velkých prostor na akce.
Hmm, přemýšlím, jestli jsem normální já. Když jsem musela vysvětlovat 2 dvěma doktorům na základě symptomů, že opravdu nejsem těhotná!
 
 
Poprvé jsme všechny společně jako formační společenství vyrazily za bránu kláštera. Dokonce jsme jednou cestou urazily 270 km. Pochopila jsem, jak chudoba může být výhodná. Ačkoli nevlastním peníze, mohla jsem spat na Vyšehradě, jet lodí po Vltavě, projít krásnou botanickou zahradou. Pochopila jsem, jak dobře člověku může být ve společenství, kde všem záleží na tom, aby nám bylo spolu dobře. 
 
 
Vyslechla jsem si řadu přednášek o zklamaných nadějích v zasvěceném životě, o sebepřijetí a úctě k životu, jazyky lásky, myšlení a úvahy mnichů na poušti, o všemohoucnosti Boha, trpělivosti a podobných ctnostech, o zlu, dějinách zasvěceného života, o otci Theodosiovi, o lidských představách, citech a emocích, o svátostech, kráse, celibátu, o Bohu jako lásce. O jeho darech, o vnitřních rozporech člověka. 
Tolik se toho naposlouchám, tolik toho s formátorkou prodebatujem.
Pochopila jsem, že to není jen o naslouchání a potvrzení, že se to krásně poslouchá. 
Kamenem úrazu je uvádění to do běžného obyčejného dne. 
 
Kamarádka dorazila s rodinou poprvé v životě do kláštera. Decentně se snažila pochopit, proč jsem do kláštera vlastně lezla. Její nevinná otázka: "Co ti to tu za ty 2 roky dalo?" vyvolala sice okamžitou pravdivou reakci, nýbrž i další dlouhé dny přemýšlení. Za běžných okolností a nekřesťanských způsobů když mi někdo z lidí nepasuje, má jiný názor nebo je mi nesympatický, tak zařídím, abychom se nevídali a mám klid. Možu se takovým vyhýbat, nebavit se s nima, ignorovat. Přišla jsem do kláštera plného lidí, které si dobrovolně nevybírám. Sdílím každý den  s osobama uplně odlišných povah, zvyků, názorů, zkušeností. Volím si pro mě tu lepší a zároveň těžší variantu. Rozhodla jsem se, že je všechny budu mít ráda.  Chcu s nima, jakožto mou rodinou, vycházet zadobře. Takže chcu ustupovat ze svého. A to bolí. A je to těžké. ALE CHCU TO! Protože když to takto praktikuju, je nám spolu dobře. Ženatí a vdané, chápete, že?:) 
 
Nepoznamenala jsem si z které knihy to je, ale to nevadí:
"Nejprve udělej pro sebe to, co chceš udělat pro druhé. Dopřej si to, co chceš dopřát bližnímu. Existuje ve tvém životě rovnováha mezi správně chápanou láskou k sobě samému a láskou k bližnímu? Nebo se řídíš špatně pochopenou šlechetností, která si všechno odpírá, ale zároveň si ve vztahu k druhým pěstuje pocit sebelítosti? Nelituji, nevyčítám snad druhým, že nedoceňují mé úsilí, mou práci, obětavost, moje nasazení?"
 
 
Pochopila jsem, že se doba krátí. 
Už jen 3 měsíce civilu. (Už jen 3 měsíce krátkých barevných sukní. Popravdě, už se na ty dlouhé sukně těším, jsou mnohem praktičtější!)
Dochází mi to tehdy, když s matinkou utíkáme z kláštera pryč do přírody, aby nás nikdo nerušil z výuky, kterou nestíháme dle plánů. Když jsem se loučila s odjíždějícíma holkama z duchovních obnov a věděla, že jak přijedou příště na podzim, už s nima nebudu moct byt. Když udělám ve službě něco jinak než si kolegyně představují a vytasí na mě větu, na níž jsem alergická:" Měla bys trénovat poslušnost"! Když při setkání kandidátek většina z nich klade otázku, zda može dojet na moju obláčku.
Došlo mi to na Zelený čtvrtek. Mám respekt ze Zelených čtvrtků. Neboť Zelený čtvrtek před 3 roky přinesl nabídku vysněné práce, zatímco jsem před pár dny odeslala přihlášku do kláštera, Zelený čtvrtek před 2 roky přinesl oznam šéfové ve vysněné práci, že končím a jdu do kláštera. A ten letošní? Stála jsem poprvé před zrcadlem v řeholním hábitě a bílým závojem na hlavě, všechno ve výrobě na moje míry. Už je ušito, přichystáno, mám vše ve svém pokoji a došívám po večerech dodělávky. (Občas si v tom stoupnu před zrcadlem a oslovuju se budoucím řeholním jménem:) - jak jinak pracovat na ztotožnění se s novou částí života?)
 
Připravuju se na finiš s loučením v práci, na stěhování se na 1 měsíc do jiného společenství sester - stále je mi překvapením, kde v republice to bude. 
Připravuju se na vstup do noviciátu, přijetí řeholního roucha, odloučení 2 let od přátel a rodiny, na intenzivní práci na vztahu s Bohem. 
 
Proč to všechno?
 
Protože JSEM POCHOPILA.
 
 
"Pojďte, pozorujte Boží skutky, které učinil k úžasu země!! (Žalm 46)

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková