život píše...

V klášteře mi možná nevěří...

16. 3. 2017 21:44

 

 
 
 
 
...ŽE JSEM TAM RÁDA
To hlavně, když se vracím zpět z domoviny a začnu dohánět spaní a modlitby.
Když jsme se sestrama spolu, debatujeme nejen u jídla, slavíme narozeniny či řeholní svátek některé z nich.
Když přijedou holky různého věku na duchovní obnovu, když se sestrama jedeme na víkend arcischoly trénovat hudební doprovod na setkání mládeže.
Když jsem poslaná pracovat do škrabky v kuchyni a se starýma sestrama u škrabání mrkve zpíváme, modlíme se, vykládáme a vypiju jim meltu od snídaně. 
Když tančím po chodbě a pískám bezzbožnou píseň - a někdo zpoza rohu se přidá. 
Když s matinkou navštívíme mou předrahou přítelkyni jako novicku v jiném klášteře.
Jsem tu ráda, protože je tu režim uzpůsobený na moji největší potřebu - modlitbu. V tom mě podporuje aj papež František: " Vybízím tě, abys ničemu nedávala přednost před Božím dílem, aby ti ve službě modlitby nic nepřekáželo, nic tě od ní neoddělovalo a nic od ní neustupovalo".
 
 
...ŽE UMÍM BÝT POTICHU
Třeba při denním rozjímání kouska Bible. To mě baví. Tam totiž občas dojdu ke kloudné nové myšlence a poznání další Boží vlastnosti nebo Jeho logiky. (Ta je fakt jiná než ta naša!) Vyučování je taky supr věc. Už jen proto, že mám individuální výuku v poměru 1:1 (učitel/žák). Tak se dozvídám třeba hloubku a význam denní modlitby církve (breviářa), o jistých světcích, s nimiž se srovnávám a nebo radši nesrovnávám. Zaujal mě sv. Wolfgang z 10.století. Dále se ve výuce věnujeme tématům zasvěceného života, jak naslouchat Bohu a hlavně  prakticky sestrám nebo kolegyním v práci.  Kdo to jsou ve Starém zákoně saducejové, eséni a farizejové, jaký má kdo z lidí jazyk lásky, základy rozdělení náboženství, vývoj liturgie během 2 000 let, věrouka katolické církve (pravdy víry), v souvislosti s absolvovaným pracovním školení jsme probrali vyhodnocování emocí. Dále otázku: Co očekávám od církve?Díky tichu jsem došla k tomu, že nejdůležitějším člověkem je pro mě ten, který právě stojí přede mnou. Že se chcu starat o to, co bude, ale jaká budu. Že chci být láskou uvnitř církve a mezi lidmi stavět mosty místo zdí. 
 
"Člověk se na ty nejdůležitější věci nemůže ptát pouze sám sebe. Pokud se uzavře sám do sebe, do svého vlastního myšlení a cítění, nenalezne na tuto otázku plnou odpověď. Je zapotřebí otevřít se Bohu. Odpověď na otázku, co je v životě první a nejdůležitější, přichází prostřednictvím lidského srdce, v jeho nejhlubších touhách a přáních". ( Jozef Augustin, exercicie)
 
Opravdu to v hloubkách poznávám. 
 
...ŽE SE UMÍM CHOVAT SLUŠNĚ
Když zdravím každého vždy, když ho potkám, i když je to už podesáté. Toš přece abych dala najevo, že toho člověka registruju.
Když jsem poslušně chodila na tříkrálovou sbírku. Tu ve městě je to jiné. Klášter dostal na starost 7 ulic, obcházely jsme to se sestrama a děckama, které jsme sehnaly, po večerech 4 dny. To oblékání a hastrošení na tolik etap...
Když zařizuju věci svým klíčovým klientům v práci. 
Když jsme připravovali mikulášskou besídku nebo na Vánoce zdobili 3 vánoční stromky.
Jsem slušná při plnění domácích úkolů do vyučování (úvahy, čtení knih, referáty). Pokud tedy na úkoly nezapomenu. 
Chovám se slušně, když při mši držím patenu a představuju si, že mě celá kapla sleduje (ta asi ne, ale lidi určitě jo) či při zpěvu se sestrama.
 
Jen jednu věc jsem do dnešního dne nepobrala. 
Proč jsem pod klášterním vánočním stromkem rozbalila knihu JÁ NEPOSLUŠNÉ DÍTĚ???
 
...ŽE CHCI ŽÍT V ČISTOTĚ
To mi nevěří pouze civilní kolegyně v práci, jenž mi neustále předhazují, že se ochuzuju o to nejlepší na světě - sex. Mám podobné pocity jako ony. Jen opačné. Že o to nejlepší se ochuzují ony, když střídají sexuální partnery a řeší svoje neschopné chlapy. No co,  je to výzva. Díky nim jsem zasondovala v klášterní knihovně o 7 000 knihách a studuju tu o panenství. Ochutnávka:
 
"My žijeme stále ve starém romantickém omylu, že nejvyšší štěstí, hlavní zájem, jediný román existence záleží v našich vztazích s mužem nebo ženou a ve smyslovém uspokojení, které z toho máme. Zapomíná se jen na jednu věc, totiž že duše, duch jsou skutečnosti tak silné, tak náročné jako tělo ( a ještě mohem víc!) a že vyhovíme-li tělu ve všem, co si žádá, je to na úkor jiných radostí, jiných obdivuhodných oblastí, které nám zůstanou navěky uzavřeny. ( J.Riviere - P. Claudel, Correspondance, Paris 1926, pp.261s.)
Panenství a celibát nepopírají přirozenost, jen ji uskutečňují v hlubší rovině. Aby se lidské myšlení dopátralo, co je člověk a co je pro něj "přirozené", bralo si vždy za základ rozbor jeho přirozenosti. Při - rozeností se mínilo podle etymologického smyslu tohoto slova to, co člověk je a co má svým na - rozením. Ale Bible, která vůbec nezná pojem "přirozenosti" u člověka, staví naopak na pojmu "povolání". Člověk tedy není jen to, co je svým narozením, ale také to, čím je povolán se stát ve své svobodě. Kdyby byla jen přirozenost, nebyl by dostatečný důvod postavit se proti přirozeným sklonům a podnětům. Ale existuje také povolání. V jistém smyslu bychom mohli říci, že "nejpřirozenější" stav člověka je právě panenství, neboť nejsme "povoláni" k věčnému vztahu ve dvojici (muž a žena), jsme povoláni, abychom žili ve věčném vztahu s Bohem. Bůh, a nikoli lidský partner, je určen, aby byl navždy naše VŠECHNO..."
(kniha Panenství, R.Cantalamessa, str. 14 - 15)
 
Pod to se za sebe bez jakéhokoli jiného komentáře podepisuju. 
 
... ŽE JSEM PŘES VÁNOCE NEPŘIBRALA ANI KILO (narozdíl od stále to řešících ostatních)
Těm, kdo si na nárůst váhy stěžují, doporučuju, aby přes Vánoce chodili do práce. To se lehce nepřibírá, když na Štědrý večer lítáš jak drak s kručícím žaludkem, ujídáš ze štědrovečerní tabule seniorům beze snahy, aby to neviděli a přiletíš na půlnoční za zpěvu Sláva... Silvestr už byl lepší. Stihla jsem sněst 3 jednohubky a zaregistrovat půlnoc díky ranám otřásajících starým barákem a tím zmateným starým lidem. 
 
... ŽE JE MI OBČAS OUZKO...
Když jsem delší dobu nemocná a lidem v okolí vadí, že roznáším bacily po kapli, takže tam nemám chodit.
Při zjištění, že mám zaučovat v práci novou kolegyni. 
Když dostanu za úkol naučit se latinskou modlitbu.
Je mi ouzko při pohledu do mojich oblíbených očí, jejichž život před malou chvílí vyhasl...
Když se vrátím z domoviny, kde jsem se přesvědčila jak krásnou a supr rodinu mám. Klečela jsem v kapli ve tmě s mrzutostí, že jsem od nich pryč. Došlo mi, že nemám žádnou hmotnou jistotu. Bůh je vším, co mám, a to mi za to stojí. Jsem tak ve tmě, v tichu, když mě někdo obejme a šeptá:" Vybrala sis dobře. Jdi za Ním"!
 
Když jsem svědkem toho, jak se k sobě sestry někdy chovají. Povzbuzuje mě opět papež František: 
" Společenství vyžaduje, aby se všichni členové považovali za ty, kdo ho budují, a ne za pouhé uživatele toho, co od něho mohou přijmout. Společenství existuje natolik, nakolik se rodí a buduje za přispění všech, každého podle jeho darů, a pěstováním spirituality společenství, jež vede k vnímání a prožívání vzájemné sounáležitosti. Jenom tak bude společný život poskytovat všem členům vzájemnou pomoc v uskutečňování povolání každého. Život ve společenství není jednoduchý. Proto si odpouštějte a snášejte se navzájem. Ze srdce se usmívejte".
Dosaď si na místo slova "společenství" svou rodinu. Věříš tomu, že by to tak mohlo fungovat? A chceš? 
 
 
...ŽE MÁM RADOST
Když po 12 hodinové službě problémová kolegyně řekne: "Dneska se to s tebou dalo".
Když unavená z posledních sil spatřím ledničku a v ní bílý jogurt.
Když dojede rodina na narozeniny a přiveze větrníky pro ostatní sestry.
Když obdržím během 5 minut dva doopravdické dopisy s naprostým povzbuzením.
Když vycházím z budovy od lékaře čerstvě uschopněná k práci. Možu pracovat ! Mám kde pracovat! Už nemusím byt zavřená jen v klausuře a možu po klášteře chodit kde chcu! Jásám z melodií zpívajících ptáků a z vybavení si dnešního snu. Poprvé jsem se ve snu viděla jako řeholnice! (Večer předtím jsme se sestrama otevřely Písmo na můj účet a stálo tam: "Čím toto dítě bude?")
Když sestry nastrojí slavnostní tabuli u příležitosti mého dne a umí předpokládat, co mám ráda za kokina.
Když díky nemoci rapidně ubyla hromada knížek k přečtení.
Když jsem dostala od kolegyně neprávem zdrba. Z toho jsem radost neměla, ale bojovala jsem se zlostí. Hned na to dojdu ke zmatené 97 leté sestřičce. Sotva jsem pozdravila, už mě brala za ruku a řekla:" No, sestřičko, ale víte co? Co bylo, bylo, tak to odevzdejte Pánu Bohu jako oběť!" Pecka. Zastyděla jsem se.Měla jsem v sobě okamžitě pokoj. 
Když vyrazíme za plot kláštera a poznáváme krásnou přírodu kolem.
Když formační matinka vymyslí dvoudenní odjezd na Velehrad, tam proběhne rekolekce ( mlčení celý den), návštěva tunelu pod rybníkem a střet s tetou, které se zrovna narodil vnouček.
 
...ŽE TO S KLÁŠTEREM MYSLÍM VÁŽNĚ
Pardon. 
To mi už po letech uvěřili. 
Proto mi věnovali čas - změnili trošku režim, pracovní úvazek dali na půl, provinční rada  5 sester mě proklepla ohledně vážnosti mých úmyslů a 19.února mě sestry krátkým obřadem přijaly do postulátu. Změna? Trochu. Začala příprava na obláčku- vstup do noviciátu, kdy dostanu hábit a řeholní jméno. Výuka zintenzivněla zhruba na 3 dny a předměty se rozrostly na: Katechismus katolické církve, Malá škola lásky, Dějiny zasvěceného života, Etiketa (tu berem už od začátku kandidatury :)), Duchovní život, Liturgika, Dogmatika, Zakladatelé kongregace.
 
 
Tak tedy. 
Poprvé se neloučí kandidátka. 
Loučí se postulantka. 
 
Spolu s postní modlitbou:
 
 

" Stvoř mi čisté srdce, Bože, obnov ve mně ducha VYTRVALOSTI. 

A posilni mou velkodušnost..."

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková