život píše...

Ztrácím...A proto nalézám.

22. 11. 2016 22:40
 
 
 
Jak zformovat kandidátku? A ještě k tomu pokud možno řeholním směrem?
 
Když kandidátka každé ráno vymýšlí motivy k systematickému přesunu budíku a vstává před šestou s kyselým výrazem, huláká po chodbách, starým lidem  říká: "ahoj", nešetří milovanou vodou, při modlitbách usíná nebo vymýšlí pytlovinky, při stolování sune nádobí směrem ke gravitaci, při mlčení hledá rozptýlení (pokoj jindy tak vzorně uklizený nemívá). Jednu sestru zdraví zbožně "Chvála Kristu" a na tu druhou, sedmdesátiletou, kyne a šklebnou grimasou řekne "čau". V kapli ve 3.patře chodí po parapetu u prosklené části, zpívá si, tančí a mává na kolemjdoucí (svatostánek je prázdný, kapla taky, probíhá úklid po malování). Vydírá sestry společným růžencem a motivuje je uvařením kávy za výdrž. Chodí víc, než by měla, k sestrám do jídelny - s přesně naměřenou vypočítavostí - to když tam ladně leží gumídky nebo zbylé bochánky z nedělní snídaně. Nevadí,že je třeba již pátek. Jinak sonduje dole v kuchyni. Už podruhé v týdnu. Poprvé somruje, když se pečou - s lákavou nabídkou, že když dostane dva, rozdělí se trochu s kolegyněmi. Ráda navštěvuje starší sestry zvláště po obědech s dezertama. Ony toho moc nesní a rády rozdávají. Když rozdává životní moudra (ne ze svojí hlavy, ale i to se může stát) v básních zaměstnancům kláštera i sestrám, když zpívá ve schole - zapomene jít držet patenu a pak se zálibou sleduje, kdo zareaguje a kmitá místo ní. Zkouší staré sestry ze základních pravd víry a vede souhrnnou statistiku, která věková výše má největší mezery. To se již vymstilo ze strany sestry zkušené těchto praktik a ihned slečnu zlobivku zahrnula potřebným materiálem a termínem zkoušky z nových informací (přesněji zapomenutých informací ze 3.třídy). Když nabízenou štamrplu od staré paní v práci neodmítne, ale dojde si ju vypit minutu po pracovní době. Když v jednu v noci odbíhá z noční směny a upravuje květinovou výzdobu v kapli se zárukou, že na to sestry nepřijdou. Když po pozdních večerech (pozornost, prosím, věnovat slovu večer - již není třeba zmiňovat noc - to je pokrok) peče a zdobí perníky, aby je oslavenci mohli zládovat na svačinku. Když zmoklá jak kur domácí za stálého deště s radostí umývá hroby na hřbitově - chvála Bohu, nemusí se zbytečně tahat s kýblama vody!
 
Jak takové individuum  zformovat?
 
Není třeba zvýšené péče.
 
Bůh se o to stará sám :).
I přes negativa, nýbrž těch je svět přehlcen, proto zde nebudou mít své místo.
 
Ztrácím svoje plánování času, za to nalézám mnoho snadných příležitostí k seberealizaci a uvedení vylomenin na světlo klášterní.
Ztrácím okamžité kontakty přes telefon - ten víc než rok leží vypnutý na dně skříně. Za to nalézám dar trpělivosti říct věci později a tím je sdělovat již v uložené jiné perspektivě. Prostě to neuvádím na svět hned, ale až píšu  e-mail či dopis. Někdy ten dar ani už nepostrádám - potkám za den tolik lidí a utrousím tolik slov, že večer kanálem prolézám do kaple a jsem vděčná za každou minutu ticha.
Ztrácím  své vlastní peníze a majetek (že jsem toho doposud nashromáždila!). Výplata mi nechodí, ani se neptám, za kolik vlastně pracuju. Nalézám nezištnou radost, pro kterou chodím do každé služby v domově důchodců. Říkám tomu služby a ne práce. Nalézám svobodu, skrze kterou jsem vděčná za každou podobu potravy, jenž minimálně 3x denně dostávám (když su hodná).  Dívám se na hromádku peněz na stole - nachystaný zbytek z nákupu potřebných věcí pro společenství k navrácení představené. Nic to se mnou nedělá. Ráda to vrátím. Nestarám se. Vše dostávám darem. No není to luxus?
Ztrácím pomalu a jistě svou milovanou rodinu a přátele. Je to dřina. Jenomže skrze to nalézám novou rodinu - zmnohonásobněnou! Nalézám mnohem víc! A taktéž hodnotu těch starých přátelství. To je síla. Udržuje mě naživu toto zamyšlení od A.Gruna:
 
 
Musím ustavičně opouštět svou minulost, abych byla otevřena pro budoucnost. Kdo věčně lpí na svém dětství, nedospěje nikdy. Nikdy se nepřestane držet máminých sukní. Zbavit se minulosti znamená zbavit se dosavadních vnitřních postojů. Nemohu se věčně upínat na určité lidi (rodiče, kamarády ze školy nebo přátele). Nemohu se upínat na místa, na vlast a ta místa, která mi jsou důvěrně známá. Stále se musím uvolňovat od zvyklostí a známých věcí, abych mohla být člověkem PŘÍTOMNOSTI. Abych byla otevřená vůči novému, co přijde.
 
 
Ztrácím společenství vrstevníků a mladých, se kterými jsme třeba zpívali, hráli, spolu rádi vymýšleli kdeco. Za to nalézám společenství starších, moudřejších, zkušenějších ( a nebo třeba naopak). Se scholou sester i se "sborem" zpívajících babiček zažívám hezké věci. 
 
Ztrácím...Ztrácím...A proto jsem bez štěstí?
Ale kdeže. To je omyl! Kdo ztrácí - nalézá sebe i jiné. Dávám za pravdu moudru sv.Františka, které platí už od 12.století. Ztrácím doposud nabyté a osvědčené bezpečí a narážím, nebo vlastně nalézám své vlastní (přece SUPER!) ego. Taková že su? Nejsou divní ti ostatní? Oni mají problém.  Ne, Marto. Zalézáš do vlastní komůrky a obdivuješ v zrcadle svou dokonalost, přednosti. Zatímco za dveřmi té pevnosti pláčou lidé zraněni tím stejným člověkem, který stojí před zrcadlem. Co s tím???
Život je zápas, ale i hra a objevování možností a darů, o kterých jsme možná ještě neměli tušení. (V.Kodet)
 
Cestou řeholního života ztrácím mnoho "životních" nabídek. 
 
PROČ?
 
Abych nalezla to nejdůležitější.
 
Boha.
 
To je to, co jsem vždycky chtěla. Nalézám ho v tichu a samotě své komůrky, ve společenství sester, ve svatostánku při společné modlitbě i v osobním prodlévání. Nalézám Ho ve mši svaté, v nemocných, jimž sloužím, v obyčejném uklízení, (dělám automatickou práci, a tak myšlenky zůstávají volné a možou rozmlouvat s Ním - třeba i zpěvem :) ) ve zpívání na chodbě. V kapkách vody ve sprše, v duchovní literatuře, (momentálně su u dějepisné knihy o Velké Moravě) v chystání duchovních obnov pro holky, co k nám jezdí několikrát do roka, v tanci po dlouhých prázdných chodbách (nebo si aspoň myslím, že jsou prázdné), při zajímavých rozhovorech s kolegyněmi, jenž mají rodinu.
 
Hledání Boha je celoživotní program, který si volím.
 
A u toho mi opravdu nic neschází. Tedy pominu-li bazén, zeleninu a propisky.
Bůh mě zahrnuje nadměrnou péčí. Jak třeba?
 
- třeba když mi zabylo smutno, že už dlouho nepřistál holub se zásilkou a tudíž na mě nikdo nemyslí - a do týdne dorazilo 5 dopisů
 
- radostí z víkendové pouti sester v Polsku. Díky společenství 25 hábitů (a sester v nich) jsem se dostala na neobvyklá místa. Na Kalvárii Žibřidovske (pardon, nevím, jak se to píše) to byla jídelna, kde obědval Jan Pavel II. pod svým fotografickým obrazem, v Čenstochové to byla mše sv. v mariánském večeřadle, ve Wadowicích pallotinský klášter. Velký prožitek mi přineslo podrobné muzeum Jana Pavla II. v jeho rodném domě, velice moderní a promakané. Pro příklad uvádím poslední 3 místnosti - tu tmavou, kde byly sluneční hodiny a budík zastavený v čase 21:37 - kdy papež zemřel. Následující místnost byla rudá s rudými vlajícími závěsy, ze všech stran se ozývá tlukot srdce. Z této temnoty a ponurosti vejde se do zářivě bílého prostoru s vitrínami ručně psaných dopisů obsahující prosby či poděkování. Tentokrát jsem nemusela čekat celodenní fronty jako při celosvětovém setkání a se sestrama jsme se bez problémů dostaly do Sanktuaria Božího Milosrdenství. Stála jsem v kostele na místě, kde sestra Faustyna prožívala "rozhovory" s Pánem a zmohla jsem se na jedinou myšlenku: "Zde jsem, Pane". Totéž i v Sanktuariu Jana Pavla II. - tam především při stání uprostřed dosud nedostavěného monstra baziliky (nebo kostela?) a lapání po dechu nad velikostí a nádherou právě vznikajícího mozaikového díla z dílny M.Rupnika. Tento chrám měl být vysvěcen někdy teď v říjnu. Stále se tam buduje, i v minimálně 7 kaplích pod tímto prostorem.
 
-Na naši společné týdenní dovolené měly sestry stejné nápady. A tak jsme chodily po horách (zní to vznešeněji než ty kopce v reálu  vypadaly), vařily ostošest, vyráběly, četly. Prožila jsem tak svou vysněnou dovolenou naprosto dle gusta
 
- nepochopitelnou srandou byla následující situace: Jdu s kolegyní upravit jednu babičku. Řešíme hudbu. Vypráví, na co její děti hrajou, jak je k tomu vede, já se přidávám se zkušenostmi z naší široké hudební rodiny. Během vášnivé debaty nevěří, že mám nadané tety, bratránky, sestřenice. V tom zbystřím a chlámu se. Paní, u níž jsme, má pod polštářem sluchátko s hrajícím radiem Proglas a právě slyším znít: "Neboj se člověče, životem svým netrap se..." Tak kolegyni říkám:"Tak tady máš  ukázku mé hudební rodiny v přímém přenosu - to zpívá sestřenka a hraje bratránek". Málem se vyvalila a já taky. Nikdy předtím za těch 5 let jsem na naše písně v Proglasu živě nenarazila.
 
- Stála jsem u rakve sestry, jenž si v 92 letech tykala s kdekým. I se mnou. Tehdy jsem si vzpomněla na náš rozhovor před pár měsíci, kdy ho ukončila prosbou:"Marti, modli se za mě, bojím se smrti". Zemřela pokojně. Už se bát nemusí.
 
- Sestra slavila narozeniny. Přestože jsme se ten den u večeře sešly jen my dvě, zapálily jsme si prskavky, připily si ořechovkou a jablečné fondy proložily zpíváním. Mám moc ráda takovéto naše společné chvíle. Těší mě, že mám sestry. A že tady bez obav možu byt kompletní Martou sakum prásk. 
 
 
 
Ztrácím,  nalézám, hledám, přemýšlím a žiju přítomnost s pokojem v srdci.
 
Naštěstí lidé vidí jen zevnějšek. 
Bůh však hledí k srdci a vidí všechnu snahu.
 
A to je na tom to pozitivní. 

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková