Je to možné?

 

Ne, není to možné. Zažít v klášteře nudu.

Pokud si to ještě někdo z obyčejných i méně obyčejných smrtelníků myslí, nechť se prosím nepřiznává. Ráčím si klidnou hlavu zachovat.

 

Tak třeba - pustili mě do Polska na celosvětové setkání mládeže. Intenzivní týden mezi 2,5 milionem mladých z celého světa ( konkrétně snad zastoupeno 182 zemí). Náročné fyzicky, psychicky i duchovně :). Setkání s papežem. Z jeho promluv jsem si odvezla docela dost oslovující myšlenku - mezi lidmi mám stavět místo zdí mosty.Dlouhatánské fronty na splnění základních potřeb. Duchovní injekce - debaty se známými i cizími, s nimiž jsme navazovali konverzace - např. ze Svaté země, z Argentiny, Malty. Poslouchali jsme denně zajímavé přednášky i luxusní hudbu po celém hlavním městě - to když si člověk dokázal vybrat z mega celosvětové nabídky. Davy, davy a stále proudící radostné davy napříč ucpaným a zkalamitovaným Krakowem ve mni vyvolávaly vděčnost Bohu za víru a církev, která je mi rodinou. Vždyť skrze takový masový vzorek vidím, že církev žije!!! Týjo, je to možné?

 

Žhavé téma svateb mě provází už velmi, velmi dlouho a k mému velkému podivu nepominulo ani v klášteře. Byla jsem v domovině na svatbě bráchy, jindy s matinkou přidaly jsme se ke schole na svatbě tady u nás ve městě, bylo mi dopřáno k mé neskutečné radosti chystání svatebních květin zde v klášteře, načež si svatebčané odvezli zakázku na místo činu. Tak těžko jsem se tehdy aranžování vzdávala... A vrací se mi to! To snad ani není možné...

 

Jako chtivá řidička oceňuju každou příležitost, kdy mi tu svěří auto k dovozu sester. Poslední doprava za volantem předčila všechny mé rekordy. Vezla jsem sestru modlitebnici, díky které jsem byla v 8 hodin ráno pomodlená  4 růžence :). Šla jsem do toho dobrovolně, ale su ráda, že už jezdím kratší vzdálenosti :). Třeba jen na městský hřbitov. Vyfasovali jsme nový ouřadek - kandidatura má na starosti údržbu hřbitovů - v Kroměříži, ve Štípě, v Choryni, co tak zatím vím. Vyhlídka toho, že si ještě zařídím.

 

Stalo se poprvé, že jsem nastoupila do služby na oddělení a vzápětí byla odlifrována zpět, neboť jsem si spletla den. Neplánovaně se mi tak naskytla volná neděle, a to doslova, neboť ostatní sestry z našeho společenství byly pryč. Nabídla jsem nečekaně získaný volný čas Bohu s přáním využít ho pro druhé. Ihned se naskytla příležitost a šla jsem do toho. S jednou sestrou jsme navštívily psychiatrickou nemocnici, konkrétně 2 paní na uzavřeném hlídaném oddělení. Shodou okolností jsem v posledních 2 měsících byla opakovaně navštívit i jinou psychiatrickou nemocnici a vyposlechla mnoho nešťastných a smutných příběhů lidí tak zraněných, prázdných.

Lomcujou mnou emoce jak takovým lidem pomoci...Je to možné???

 

Přišla jsem v obyčejný den na směnu mezi mé drahé důchodce. Dvě paní došly s pozvánkou, zda mohu na chvilku. Splnivší bez meškání několikadenní slib usedla jsem v pokoji jedné z nich ke klávesám staršího typu. Do pár minut se kolem shluklo 8 paní v průměrném věku 80 let ( nejmladší 65, nejstarší 94 -  ta to vedla, už jí chyběla jen taktovka) daly mi do ruky noty k doprovodu a sborově dvojhlasně spustily. Už jsme se tak sešly několikrát za účelem nacvičení minibesídky u příležitosti svátku sv.Václava. Paní mají radost, že znám písně jejich doby (znám to od mojich rodičů - hle, jak se mi to už hodí:) ) a já mám radost, že jsem členkou scholy. A to už v baráku druhé scholy. Tyjo, je možné, že mi to Někdo tak vtipným způsobem vynahrazuje???

 

Bůh ke mně hmatatelně promlouvá skrze obyčejné maličkosti:

- Jdu s růžencem po zahradě a chytám chuť na kolem visící jabka. Nemůžu si z tolika vybrat. Tu se zastavím naproti malému stromku, pod nímž v trávě doslova sedí jedno samotinké nádherně lesklé červené jabko. Krásné, chutné. Čekalo tam přímo na mě.

- Při pohledu na množství zůstalého jídla odhlásili jsme si oběd. Zrovna měla byt svíčková, ach. Šla jsem v oněch dopoledních hodinách něco vyřizovat kousek od kuchyně. V tom přišla kuchařka, jestli za ňou možu přijít. Šla jsem. Splnila jsem úkol ochutnat právě dochucovanou svíčkovou. Stále dokola ochutnávajíc vychválila jsem upřímně vznikající dílo a následně z kuchyně vykráčela jako vítěz s plnou miskou svíčkové. Na chuť, před obědem :) .

- Měly jsme s matinkou uklízet naše pokoje (hlavně můj bugr) a připravovat se studiem na vyučování, když volaly sestry ze škrabky S.O.S. Dofičily jsme pomoct krájet jabka, cuketu pro celý barák. Mega množství. Odměnou nám byl krásný čas modliteb a zpěvů se sestrama, a hlavně zbytky bílé kávy od snídaně (kvůli čemuž často nejen kuchyň navštěvuju).

-už dlouho jsem si stýskala, že co jsem v klášteře, nedostala jsem se pořádně k zástěře ani ke koláčům, jenž jsem doma pékávala často.Dostavila se příležitost posledního trávení času s novickama a jejich matinkou, která má ráda makové buchty. Obsadily jsme jedno sobotní dopoledne pekárku a upekly makové a tvarohové buchty a koláče. 

 

Takové drobnosti, které mi jsou znamením, že na mni Někomu záleží. A říkám si, tyjo, je to možné???

 

Stojím u těla babičky u nás v domově, jenž před pár minutami vydechla. Moja oblíbená. Když jsme si na konci každé mé služby dávaly křížek na čelo, prohlédala si mě zblízka, pohladila a řekla, že mě má ráda. Odešla v požehnaném věku opravdu krásným způsobem. Stála jsem nad ní a přemýšlela o smrti. Už zase. Jako by se ve mni ozvalo:"Vnímáš? Tady Bůh". O 17 hodin později se situace opakovala. Zavolal si paní, se kterou jsem strávila můj první Štědrý večer v klášteře. Bůh se mě intenzivně dotkl skrze smrt bližního. Jak je to možné?

 

Po čtvrteční  zkoušce sesterské scholy  na neděli zůstaly v debatním kroužku tři sestry a já. Nadneslo se téma přímluvné modlitby a podtrhla výzva, že se stále máme modlit jeden za druhého. Odhodlaly jsme se přejít od teorie k praxi a modlily se za sebe navzájem. Tyjo, taková síla společné modlitby! Jo, je to možné!

 

Odhodlaly jsme se nezůstat jen u plánování návštěv. Rozjely jsme se na 3 dny do Prahy - poznat 2 společenství našich sester, pobýt s naší kandidátkou tam pracující, podívat se poprvé naživo na sestry Misionářky lásky a jejich dům, na poutní mši v kostele sv.Bartoloměje, jen tak bez zavazadel chodit po památkách, modlit se ranní chvály při východu slunce na Vyšehradě apod. Jindy jsme vyrazili s jinýma  kandidátkama do Bratislavy - Podunajských Biskupic. K tomu místu se váže blahoslavená Zdenka Schelingová - sestra naší kongregace. Byla umučena režimem v roce 1955. prošli jsme některá její místa a debatovali s řeholní sestrou, která se podílela na procesu k blahořečení - vyslýchala svědky a současníky oné blahoslavené. Fakt zážitek. Už ta místa neznám jen z fotek a vyprávění. Zážitek i z cestování vlakem - představ si debatu řeholnice a tří kandidátek - v prolínání našimi obory: švadlena, ženská sestra, historio-filosofička, molekulární bioložka. Spolucestující se mile bavili. Jak je to možné? :)

 

Nastal čas změn v našem společenství. Jedna sestra odešla, jiná přišla - zrovna moja biřmovací kmotra. Momentálně se na mé formaci podílejí sestry krom jedné, které znám ještě jako kandidátky :). Odcházejí od nás novicky - ty už totiž od soboty nejsou novicky, ale pravé sestry. Protože složily první sliby - chudobu, čistotu a poslušnost. Po dvou letech noviciátu, kdy nejezdily vůbec dom, nastoupí do společenství sester v Praze. Tak se loučím se dvěma parťačkama, s kterýma jsme si byly nejblíž nejen věkově, ale i formačně. Jejich sliby proběhly ve velké slavnosti, sjely se skoro všecky naše sestry z celé republiky, schola již dlouho trénovala moderní písně na mši a zároveň i na divadlo jako muzikál, kde jsem se premiérově mohla vyblbnout po více stránkách :). Jak je možné, že čas tak letí a nastávají nezvratné změny...

 

Stalo se takřka vícekrát po sobě během krátkého času, že došel kněz či některá sestra a svěřili se. Je těžké odevzdávat všechny situace Bohu a být klidná. Někdy je řešení více než v dálce. Je těžké vyslechnout zkroušené lidi, které mám jako vzory. Je těžké opouštět představy o tom, jak to v klášteře chodí a jak jsou k sobě lidé za všech okolností milí. Hledím, co všechno je v zasvěceném životě možné...

To všechno je mi kompenzováno prostorem pro budování osobního vztahu s Bohem, poznávání a prohlubování dalších otázek. Oplývám blahem, když nastává čas pro výuku. Teď se rozjíždí nový režim, kdy se učíme o den více. S radostí plním domácí úkoly, čtu zadané knihy, debatujeme o dějinách církve i ostatního dění ve světě, o našich zakladatelích, jiných světcích, o teologii i ostatních oborech. Pomalu se mi otvírají nové, mnohem hlubší a lepší obzory a to mě na tom všem fascinuje. Jednu zásadní věc neumím- rozlišovat, kdy kterou činnost vyměnit za druhou. Neboť místo duchovní četby bych někdy radši hrála na klavír, pletla obvazy na misie, psala dopis, vyráběla přání vzrůstajícímu počtu vdávajících se kamarádek, poslouchala zkušenosti a moudra od starých sester, normálně povykládala s jinýma sestrama u kafe. Někdy potřebuju i na počítač, na vzduch, do města a všechno se zaráz zvládat nedá. Tak se učím kompromisům. Moje libovůle jde stranou, když je čas na společnou či soukromou modlitbu, na jídlo,  zotavení se sestrama, úklid, rekolekci, pracovní porady nebo supervize, pomoc v domácnosti, na vyučování, samostudium, práci dle potřeby, když u nás probíhají duchovní obnovy pro holky - během prázdnin byly celkem 3 skupiny, do konce roku se chystají další tři. 

 

Den co den si říkám, jak je možné, že Bůh dokáže být tak blízko, projevovat se skrze maličkosti a dokonalé detaily. 

 

Stačí si všímat!

 

 

 

Myslíš, že je to možné i ve Tvém životě?