život píše...

Střípky obyčejných dní...

20. 7. 2016 15:54

Už je to přes rok. Bůh mě ujišťuje drobnýma střípkama, že jsem tam, kde mám být a že možu být s klidem dál šťastná... No neberte to!

 

První výročí mého příchodu do kláštera jsme náležitě oslavily :). Byl to tak krásný a zajímavý rok... Ale zpět k posledním aktuálním dnům...

 

Měla jsem mít den volna. Budila mě staniční s prosbou, zda možu za 30 minut nakráčet na dvanáctku za nemocnou kolegyni. Změnila jsem v minutě celodenní plány. A tak trochu s nechutí šla sloužit...  Měla jsem tam být. Velkou odměnou mi byla skvělá kolegyně, skvělá služba, mnoho pochval od sester i od klientů, jak jindy ne. Třeba nemluvící paní na mě při chvilce o samotě zavolala "Sestřičko!" Přišla jsem blíž a naklonila se. Chytla mě za ruku, usmála se a pohladila mě s těžko vyřčenými slovy:" Děkuju vám za všecko!"

Toto byla služba, při níž jsem začala váhat. Zda zvládnu být v životě zdravotnicí a řeholnicí zároveň? Při takových službách ještě myslet na "povinné" modlitby, no to teda nevím... Jak se zvládnu vzdělávat v oboru i v duchovnu??? Ten  večer mě při příchodu do pokoje čekal na posteli dopis od drahé přítelkyně popisujíc mi podrobně její vstup do noviciátu - obláčku - kdy přijala nové jméno, hábit apod. Se slzama v očích jsem si řekla: "Jo, stojí mi to za to, jdu do toho jako ona!" Bůh mi zase hmatatelně seslal střípek... Taktéž ještě pár dní předem - to když jsme se s.Emanuelou jely na rekolekci poprvé do Dolan u Olomouce. Zpětné zjištění -  o fous jsme se s mou drahou novickou minuly.

 

Jindy jsem přišla ve večerních hodinách z odpolední služby. Sedla jsem si, vydechla, představila jsem si následující den - neděle, volno, studium... Došla kandidátka, zda s ní chcu jet ráno na Hostýn. Kývla jsem. Při složitém plánování víkendových spojů jsme se ujišťovaly, že to nějak dopadne. Další den nastal čas odjezdu. Omylem jsem sjela výtahem do jiného patra a potkala zvědavou sestru ptajíc se kam utíkám. Po odbyté odpovědi jí to nedalo a vyptala se podrobně, zda opravdu jedu tam, kde ona, že za 10 minut vyjíždí autem do Bystřice... Tak jsme k ní hupsly do auta a po chvilce se ocitly pod Hostýnem :). Na Hostýně jsme vtrhly do zákristie pozdravit naše nám neznámé posléze vyvalené sestry: "Chvála Kristu, my jsme vaše kandidátky". Nevím proč, vzala jsem s sebou erární telefon  a nevím proč - vytáhla jsem ho s úmyslem napsat pozdrav do domoviny pár kilometrů odtud. Naši byli rychlejší. Psali, jestli mám volno, že by dojeli do Kroměříže na výlet. Toš jsem jim to schválila s podmínkou, že nás do toho Kromclu dovezou :). Slovo dalo slovo a autem jsme byly dovezeny opět před klášter. Šli jsme s rodičama do cukrárny apod. Ten večer jsme byly se sestrama a naším otcem ještě znovu na zmrzlinu. A pak si něco plánujte :).Bůh mi zase hmatatelně seslal střípek...

 

V jiný den mi bylo řečeno, že se chystá v klášterní kapli tajná akce. Svatba. Poprvé v její historii! Tak jsem nedbala předpisů a i přes právě probíhající pracovní dobu jsem tajně utekla na chórek sledovat svatební obřad novomanželů, kteří dojeli z dálky kvůli oddávajícímu, jenž u nás v domově bydlí. Tak má dušička svatebně i jinak pookřála :). Škoda, že mi nikdo nerozuměl, jakou radost jsem z toho měla:).

Bůh mi zase hmatatelně seslal střípek...

 

Vezu starou sestru na zotavení mezi ostatní sestry. Zvou mě mezi sebe, ihned usedám. Při pohledu na dvanáct sester sedíc, poslouchajíc společnou četbu časopisu, kdy polovina plete obvazy ze Sněhurky, jsem plácla do placu: "Hmm, škoda, že jsem si nevzala pletení". (které nemám) Byla mi ve srandě nabídnuta rozpletená sněhurka. Přijala jsem a s bleskovou vzpomínkou na dětskou snahu plést jsem spustila očko za očkem. A tak jsem spokojeně trávila chvilku "mezi svýma". Po chvilce mi přišla na mysl jedna z rozhodujících myšlenek pro zasvěcený život. Představa mého stáří. Tehdy jsem si zapsala jasnou představu mého důchodu: "Sezení v nemocničce mezi sestrama a pletení Sněhurky".

Je mi 24 let, jsem 2.rok v klášteře a právě sedím v nemocničce mezi starýma sestrama a pletu sněhurku. Někdo mi splnil důchodový sen už nyní.  A tím mi hmatatelně seslal střípek...

 

Už dlouho jsme s některýma sestrama plánovaly probdít noc u Ježíška v kapli. Rozhodly jsme to udělat veřejně. Akce nesla název MONOKL - MOdlitební NOc v Klášteře. Obyčejná noc. Bez zamhouření oka. S Ním. Chvíle pro svačinu či odpočinek střídaly rozmanité druhy modliteb. Chvály, prosby, lectio divina, adorace, Korunka, přímluvná modlitba. Kdo chtěl, mohl přijít před Monstranci a dotknout se jí. Stejně tak, jako se před 2 000 lety  lidé Ježíše dotýkali s touhou po uzdravení. Končili jsme mší svatou za svítání ve čtyři hodiny ráno, snídaní a večerkou v 8 hodin. Co dodat, Síla. Právě vidím na stole v kalendáři citát, který to trošku vystihuje:

"Lidský život  není tak pomíjivý jako luční kvítí, je zakořeněný ve věčnosti - v srdci Toho, který už neumírá". V tu noc jsem zakořenila. Bůh mi zase hmatatelně seslal střípek...

 

 

Střípkem, který mi udělá radost, je pro mě taky to, když matinka řekne, ať si další den nenařizuju budíka a vyspím se, když se ukládajícícm seniorům rozzáří obličej kvůli tomu, že jim udělám křížek na čelo. Někteří pravidelně pohladí se slovy díků. To je moje motivace! Denně tak dostávám asi 30 křížků jen od těch nejstarších. Radost mám také z potkání některé sestry na chodbě, která se mě zeptá, jak se mám, nebo když mě 93letá sestra požádá o modlitbu  s úmyslem, že se bojí smrti. Když má kolegyně nebo sestra radost z napsané básničky k narozeninám, když sestra z hecu vezme nůžky a zašmiká mi konečky na mikádo :), když možu byt v kapli jak dlouho potřebuju nebo chcu, když se potkáme se sestrama v kuchyni u svačiny a prostě pokecáme. Nejnovějším střípkem bylo seznamování s novou kandidátkou, která snad brzy nastoupí. Jako porodní asistentka pracuje v Praze na novorozeneckém oddělení. Konečně mi tu někdo rozumí :). Posledním střípkem byly prázdninové duchovní obnovy, na nichž jsem se mezi směnama podílela. Zavzpomínala jsem na své začátky s klášterem a totěma duchovníma obnovama ve věku těch holek.

 

A tak tady prožívám obyčejné dny, které se stávají neobyčejnými, když je prožiju s vědomím Boží blízkosti a ve službě Jemu skrze druhé. Tak to všechno nabírá nové, mnohem lepší obrátky!

 

 

Při poslední návštěvě domoviny jsem při mši se scholou vybírala píseň. Oko mi padlo na starou vykopávku Světem běžím dál. Její slova mě provázely další dny, kdy jsem se vracela domů do kláštera. Hned další den jsme zpívali se sestrama při mši. Při výběru písní jsem navrhla tu, co jsem si tolik dní zpívala a ejhle - prošla. Zpívala se i tady. Další den jsem ve službě při odpolední hygieně pustila Proglas...A hned slyším: "Světem běžím dál jen s tebou věčný Pane můůůůj"... Třetí ujištění, že mě má Bůh zvláště rád...

 

"Já nemohu říct, že bys mi někdy něco vzal, vždyť všechno co mám je vlastně Tvé....Já mohu jen říct, že mi dáváš stále víc nekonečné množství lásky nezměrné..."

 

 

Zobrazeno 1854×
Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková