Člověk míní...

- Vracela jsem se po 12h šichtě domů s myšlenkou na odpočinek potkavší našu supr čupr starou sestru Martu. Slovo dalo slovo a pokračovala jsem se změněným plánem večera. Přijala jsem nabídku dojít za půl hodiny do klausury sester staršího společenství na TV Noe o Poličanech a trapistkách v nich. Sestra jmenovkyně mi o nich často vykládala, nechtěla jsem si nechat ujít virtuální prohlídku jejich kláštera. Dojdu domů, ťápu buchtu, postěžuju si holkám těžkosti pracovního dne a se svolením odcházím s hojnou svačinou na podnose k "filmečku".

Mohla jsem ten večer mít už svůj "klid".

Ale řekla jsem ANO jiné variantě.

Díky tomu jsem netušíc prvně shlédla kamarádku jako moderátorku na obrazovce Noe, jako totální médiový analfabet jsem omrkla Katolický týdeník s hlavními událostmi - to když jsem hledala TV program a ujišťovala zklamané sestry, že onen dokument proběhl opravdu již před 45 minutami, takže marně čekáme.

Díky tomu jsme zůstaly se s.Martou u jídla s čajem a vykládaly. Opravdu je fajn a vyhovující mít za kámoše důchodce - jsou sečtělí a v obraze s děním ve světě. Některá probíraná témata mi ten večer nedaly pokoje - tudíž jsem při následném nočním pobytu v kapli měla písek nad čím přemýšlet. (Budoucnost církve a řeholnic v Evropě, mučednictví, navrácení kněží do služby, opuštění vlastními rodiči, následky hříchů,...)

Byl to krásný a povzbudivý večer i za cenu zmeškání telefonátu domů.

Bože, díky!

 

 

- Sestra přišla s nápadem, abychom seskládali řeholní scholu a hudebně doprovodili studentskou mši v kostele ve městě. 

Řekla jsem nadšeně ANO, ačkoli jsem mohla bez úkolů, chystání a zkoušek klidně prožít mši.

S představou, která mě o klášteře stále drží - že se na tu mši pohrne zástup sester a 20 členná schola. Tak tak jsme dali do kupy kytaru a 5 zpěvaček. Díky tomu mě Bůh přesvědčil o praktickém odbourávání posledních naivních představ o klášteře - že se sestry všade hrnou :).

Bože, díky!

 

- Nastalo období, kdy jsem očekávala zavolání na kobereček mé nadřízené v práci. Rozvojový rozhovor. Zavolala mě v nejméně vhodnou dobu s otázkou, zda do toho ještě půjdeme, či to necháme na jindy. Nerada cokoli odkládám, řekla jsem odhodlaně ANO.

Mohly jsme to nechat plavat a obě v klidu pokračovat ve své práci...

Díky tomu rozhodnutí jsme si sedly, rozvedly hovor o klášteře, z čehož se nadřízená rozpovídala o svých problémech a složitých těžkostech doma. Role se otočila, já hodinu seděla a naslouchala. Následně byl původní plán rozvojového rozhovoru přesunut :).

Bože, díky!

 

- Mezi dny se službama měl nastat jeden volný. Plánovala jsem si svou práci. Přišla sestra s návrhem vytáhnout paty z baráku.

Mohla jsem mít klidný, obyčejný den v atmosféře kláštera, ale řekla jsem natěšeně ANO.

Díky tomuto rozhodnutí pro změnu svého plánu jsem prožila krásný den se svou matinkou, pěší pouť na Velehrad ze Staráku, návštěvu místních sester a poznání další jejich kandidátky, prošla jsem Svatou bránou ( i se zpěvem), adorovala v bazilice, četla oblíbenou knihu ve vlaku, mohla se o čemkoli bavit s formátorkou.

Ve stejné situaci o pár dní později jsem se dostala se sestrama na setkání mládeže sousedního děkanátu, kde jsem  potkala známé, pocítila na vlastní kůži první reprezentaci kláštera. Před celým kostelem mě představili jako kandidátku! Za tu obdrženou, leč nezaslouženou kytku růží ten trapas trochu stál za to :).

Bože, díky!

 

- Nastával čas Velikonoc. Mojich prvních Velikonoc tu. Měla jsem v plánu stihnutí jarního úklidu našeho kandidaturního křídla - okna, kachle, světla, skříně, kvítka...Představená nadnesla, ať na Zelený čtvrtek po obědě odložíme košťata s nechaným nedouklízeným plánem. 

Plánovaný úklid, neúklid, řekla jsem s radostí ANO.

Odměnou mi byl dopřátý čas před Svatostánkem, v Getsemanech, v Božím hrobě. Vždy, když mě Můj Milý  pozval, mohla jsem bez prodlení říci ano a jít za Ním. Bylo to tak osvobozující, bez pečení, hektického úklidu na poslední chvíli. Oproti předchozím celoživotním zkušenostem. (Nemám na mysli odsouzení všech domácností, ve kterých to každým rokem hektické je. Konstatuji paradoxní změnu, po které jsem dlouho toužila a nyní se mi dostává.) Velký pátek byl sice ve znamení služby lidu, za to ale v neobyčejném prožitku půstu a Jeho utrpení v konfrontaci s pohledy na ty naše nemohoucí ležáčky... Bílá sobota přinesla trošku nutné práce - výzdobu prostor, škrabání vařených kraslic - nýbrž s pomyšlením na ticho, prázdno Božího hrobu i chodeb kláštera.

Obřady byly v brzkých hodinách, o to víc prožité. V klidu, soustředěnosti. I za cenu, že jsme nepekli -  dostali jsme v neděli k obědu jeden zákusek, v pondělí k obědu zákusek a hotovo, i za cenu, že jsem neuklízela do úmoru kostí - co zmohla neutřená podlaha v pokoji oproti Pánově vzkříšení??? No a co?

Přitom jsem mohla jít za svým původním plánem a prožít opět hektické svátky, uhoněná odpočívat při obřadech.

Bože, díky!

 

- Stalo se několikrát, že jsem úprkem pospíchala do společné jídelny pro jídlo s plánem pokračovat v započatém díle. Vidivší sedících pár debatujících sester u stolu neodolala jsem.

Řekla jsem automaticky ANO změně svého plánu a přisedla k nim.

Následovalo tolik hezkých povzbuzení, sdílení, nápadů a některých následných realizací nápadů:), otevřených nezodpovězených otázek...

Mohla jsem debatující jen pozdravit a pokračovat dál ve své práci.

Bože, díky!

 

- Vešla jsem s kolegyní do pokoje ležících sester. Po konstatování situace, že je vše připraveno k nočnímu spánku, jsme zavíraly dveře a odcházely. Vyvstala v nás otázka vrátit se a dát jim napít. Udělat něco navíc?

Řekly jsme hned Ano.

V tu chvíli před našimi zraky upadla jedna ze sester do bezvědomí a vydechla naposled. Z plného relativního zdraví. Mrtvička. Mohly jsme tam být o 5 minut dříve nebo později. Byly jsme tam přesně v ty odehrávající se drsné minuty. Následná péče o tělo a ostatní okolnosti mě nutily přemýšlet nad plno věcma, mezi nimi i o tom, jak křehké a marné jsou lidské plány.

 

 

 

Člověk míní, Pán Bůh mění.

 

Bože, díky, že moje plány nejsou plány Tvoje.

 

 

Je to 9 měsíců, co si mě den co den drobnostma a detailama formuješ v klášterním prostředí.

Nelituju!

 

 

Když pochopíš, kde je v životě Tvé místo, nemusíš se ničeho bát. (opsáno z misijního lístku)