život píše...

"Jsem tu u Tebe"...

9. 2. 2016 20:55

 

 

Vzpomínám, jak jsem to ještě nedávno říkávala maminkám v bolestech při příchodu jejich potomka na svět a držela je u toho za ruku.

Jak jsem to říkávala miminkům, které jsem "odborně" hlídala, aby si maminky odpočaly, vyspaly, a dávala jsem pr'touskům prst, aby ho všema prstíčkama objaly.

Věta, kterou jsem říkávala často.

I tady.

Říkávala jsem ji dennodenně při odchodu ze směny od seniorů. Nemohla jsem odejít, aniž bych nešla k ní do pokoje a řekla jí to.

Přišla jsem k jejímu lůžku.

Hle, člověk.

"Potupený, purpurem zahalený".

Umírá. Již několik měsíců postupně a zcela pomalinku odchází.

 

Z její osobní i kongregační historie jsem znala jen roztříštěné kousíčky.

Pociťovala jsem její sympatie projevované nám v kandidatuře.

Cítila jsem k ní jakési pouto - dopisovala si kdysi s mojí babičkou.

 

Nebylo mi lhostejné, co prožívá. 

Při tolika proseděných hodinách u jejího lůžka jsem se modlila, přemýšlela, debatovala s ostatními příchozími spolusestrami o životě, smrti, i smrti jejich rodičů a příbuzných. S druhou kandidátkou jsme u této odcházející večer před smrtí řešily stav našeho společenství, naše záležitosti, smutnosti, problémy. Vyslechla nás a snad s aktuálním přimlouváním se za nás odešla. Zažila jsem poprvé také modlitby sester nad umírající, jejich smuteční zpěvy, modlitby odevzdání na cestu, rozhřešení na cestu od kněze a jiné dříve normální záležitosti, dnes nezvyklé. 

Přemýšlela jsem.

"Co je člověk, že na něho myslíš?"

O co v životě jde, když odejdu naprosto bez ničeho?

 

Ještě před pár měsíci jsem užasle takto rozvažovala při každém fyziologickém porodu se šťastným počátkem nového života. Kdy barvila se před nově příchozím človíčkem čistá budoucnost, tak zahalená, nejasná, nýbrž NADĚJNÁ.

A teď stojím u konce života, kde budoucnost jde stranou, minulost také, a zbývá pouhá NADĚJE. V této situaci vzniká tendence nejásat a neradovat se, ač by měla.  

 

Přišla jsem a řekla: "Jsem tu u Tebe".

 

Chytla jsem ležící ruku. Někdy ona dříve vyhledala tu moji a usilovně tiskla.

Ovlažovala jsem schnoucí rty a dívala se do očí. 

Ticho. Mlčení. Jen hodiny na stolku odbíjely každou minutu dalších bolestí.

Jindy jsem četla náhodně otevřené úryvky z Bible - o vodě a chlebu života, o víře a skutcích. Kolikrát otevřené články nebyly náhodou. Ale v konfrontaci s pohledem na přede mnou umírajícího člověka bombou pro mě!

Ke konci jsem si neodpustila ze srdce tryskající pravdivé přímluvy: "Už to utrpení ukonči..."

 

Při sledování těžce se nazvedávajícího hrudníku jsem čekala, zda se znovu nadechne. Modlila jsem se o milost být u jejího odchodu.

Mohla jsem být, kdybych se v tu pravou chvíli nerozhodla pro jinou činnost.

 

Přišla jsem pár minut po posledním výdechu.

Bůh ji chtěl sám pro sebe, měli intimní chvíli o samotě, ve které ji povolal k věčnému, nekončícímu životu v radosti a ve vidění se tváří v tvář.

Dívala jsem se na zastavený hrudník a klidný výraz obličeje.

"Jsem tu naposledy u Tebe. Díky za veliký příklad řeholního života".

A také naposledy jsem jí v duchu zazpívala:

 

Všichni Boží přátelé ať Tě doprovodí.

Andělé Páně ať Ti vyjdou naproti a přijmou Tě mezi sebe.

A představí Tě před trůnem Nejvyššího.

Ať Tě přijme Kristus, který Tě zavolal...

 

 

Příchod na svět a odchod ze světa mají jedno společné.

Skrze utrpení vedou k novému životu.

A to mě fascinuje.

 

 

 

 

Zobrazeno 1781×
Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková