život píše...

Život ve dvou světech zároveň? (no)Problem...

24. 11. 2015 22:02

VYSVĚTLENÍ: TENTO ČLÁNEK JE SHRNUTÍM NEGATIV PO PŮL ROCE V KLÁŠTEŘE, KDY MI NĚKTEŘÍ NEVĚŘÍ, JAKÉ JE TO TU SKVĚLÉ A DOKONALÉ... JINAK JE VŠE V POHODĚ A JSEM ŠŤASTNÁ! :)

 

Ach můj bývalý živote, který jsi měl, cos chtěl, dělal jsi, co se ti chtělo, rozhodoval sis o čem chtěl v jakou dobu chtěl a jakým způsobem chtěl.

Nevrátila bych tě :).

Tento nový způsob života je mnohem vyšší, jiný, zajímavější, opravdovější, vyzývavějšá, naplněnější...

 

A přesto těžký.

Už došlo i na negativa klášterního prostředí.

1. utlé / zúžené kontakty a vzdávání se informací o přátelích, rodině...

2. Vstávám každý den před 6.hodinou a měla bych chodit spat do 22.hodiny. Jako typická a donedávna spokojená noční sova s tím mám velký problém. Některé spolusestry mě uklidňují, že si zvyknu (šak si každá zvykne...) - ovšem neuklidňuje mě věk, ve kterém mi to říkají. Táhne jim na 80! (Ruku na srdce, to si vážně budu zvykat dalších nádherných 60 let???)

Zvláště po předchozí dvanáctce ve službě to vstávání v den, kdy mám volno, opravdu nejde. Nakonec teda jde, ale stěží a s mnoha naštěstí nevyslovenýma myšlenkama. Jó to v rodném domově, když jsem byla sama doma, vyspávala jsem s největší chutí do oběda... A opravdu řádně si odpočinula. Tady neexistuje. Pardon, v sobotu bývá spací den a  místo 6.hodiny je budíčkem hodina 8. Díky Bohu, opravdu! Tak se sestry i já smiřujeme s tím, že kandidátka chodí celé dopoledne napuchlá a ospalá s jedinou fyziologickou touhou.

3. Hodně programu je společného, což je supr, neboť jsme spolu rádi. No jo, ale co knížky na stole čekající k četbě, co nevyřízené e-maily, co rozepsané dopisy, co polední pauzička na posteli, co chvilka samoty a osobního volna, co "rande" v kapli bez sledování hodinek ? Kde na to mám brat čas?

4.Pokud neuteču vyloženě do kaple ve vyloženě ozkoušené době, kdy vím, že tam nikdo není (v noci), nevím, co je to samota/soukromí. V kuchyni, na chodbách, ve výtahu, na zahradě - VŠUDE je neustálý chod lidí, kteří mi stojí za pozdrav a prohození úsměvu a pár vět. Kolikrát jsem v klášteře paradoxně tak namluvená a ulidněná, až toho mívám dost.

5. Když cokoli potřebuju/chcu, (jít do zahrady, do města, něco koupit, přijmout návštěvu, zavolat domů ze společného telefonu, půjčit v jiném patře varnou konvicu,...) jdu se zeptat své představené, respektive žádat o svolení. Vzpomínám na chvíle, kdy jsem si koupila co chtěla, šla kam chtěla... 

6. V závažných i méně závažnějších událostech, situacích apod. se neočekává mé vyřčení slova "NE".

7. Práce v baráku. Je to tak, projevila se změna chápání Boží vůle, a chodím do zaměstnání o patro níž. Tudíž se nedostanu moc na vzduch, když nechodím nikam externě. Náplní práce je péče o seniory napůl naše řeholní sestry a civilní paní či manželské páry, kněží. Žádné odborné výkony, jen ty, co jsou nutné pro spokojený život lidí částečně/plně upoutaných na lůžko nebo invalidní vozík.

Toto zaměstnání (které má mnoho pozitiv - ale o kladech jindy:) ) je pro mě kamenem úrazu. 

 

Předznamenám předešlé zkušenosti. Když jsem chodila do zaměstnání, bylo to prostě zaměstnání, kde se sice řešily občas otázky víry, ale nic víc. Běžná komunikace s řešením dění ve světě, v politice, v časopisech a seriálech. Jeden svět. Vrátila jsme se dom, kde byl svět druhý - kostel, modlitba, věřící kamarádi, aktivity v církvi...Debaty o víře!

 

Tím, že bydlím v baráku, v němž zároveň i pracuju, potkávám stále stejné lidi ( je jich celkem dost!). Imrvere jsem mezi řeholníma setrama a zároveň mezi civilníma zaměstnancama. Na pokoji řeším se sestřičkou její řeholní život, odejdu na pracovnu mezi civilní zaměstnance a řešíme co mají levnější v Albertu nebo v Kaufu, jaké vybavení a za kolik koupit děckám na lyžák, jestli to Karel Gott přežije, proč je kouření zakázané, ... Při těchto debatách posloucháme z klášterního rozhlasu právě probíhající mši svatou z kaple nebo ranní nebo večerní chvály sester. 

Jdem s kolegyní krmit na pokoj nemocné sestry. U toho padají dennodenně otázky:

Co je na světě víc než mít vlastní dítě?

Proč s takovou povahou jdeš do kláštera? 

Pak odpovídej před zkušenýma starýma sestrama... nevěřícímu a totálně nechápajícímu mládežníkovi dnešní doby. 

Žiju v prostoru, kde se žijou zároveň dva světy. Ten ryze a hluboce duchovní a druhý ryze a hluboce povrchní. Co s tím? 

Když trávím čas s řeholníma sestrama, cítím blaho, pokoj, vnímám duchaplná témata (občas aj ujedem :)), pokoru, lásku k bližnímu, chtění pochopit se navzájem a neublížit si. A říkám si, jak jsou ti ostatní chudáci, když víru neznají, jak je mi jich líto, že nežijou intenzivně vztah s Bohem, nemají na osobní kontakt s Ním tolik příležitostí jako tady.

PARADOXNĚ - Když sedím se skvělýma kolegyňama o přestávce a poslouchám jejich rozhovory, říkám si, že to je přece praktický život, je to realita, je to normální, že život v klášteře je strašně absurdní a nepochopitelný, proč do toho jdu? 

Mám pocit, že žiju ve dvou světech zároveň. A dělá mi to problém. 

Pojmem ABSURDITA střídavě nazývám "život v klášteře" a "život venku".

 

Jak to teda je ???

 

Uklidňuje mě jeden fakt.

Kdybych se vdala, řešila bych podobné, ne-li stejné problémy:). Že? :)

 

 

 

Zobrazeno 2228×

Komentáře

BětkaV

hej, dneska jsme narazili ve škole na jednoho chytrého pána, co žil asi tak před 1500 lety. řekl: Věřím, PROTOŽE je to absurdní. ;)

Vianney

Počáteční období formace - postulát a noviciát, jsou snad vždycky a všude tak trochu o "ponorce". Když jsem kdysi dávno byl v jistém klášteře, tak nejoblíbenější částí týdne byly odpoledne ve středu a v neděli, kdy byla možnost vycházky z kláštera ven :-)

Na straně druhé bych netvrdil, že "ve světě" se řeší "zcela jiné" problémy. Řeší se soužití víc lidí dohromady, a to je stejné jak v běžné rodině, tak v klášterním společenství. I když je fakt, že v tom klášteře některé starosti do určité míry odpadají (klášterník má více-méně jistotu, že bude mít co pojíst, že bude mít co na sebe a - že se nebude během dne nudit).

juniper

Souhlasím s Vianneyem, a ještě bych rád dodal, že celý život budeš řešit takzvanou ponorkovou nemoc ze stejných sester. Je to i tím, že v nich uvidíš sebe sama, své klady i zápory. Ale to vše s Božím požehnáním, jelikož On z tebe bude chtít vydolovat tu největší krásu, jakou z člověka dokáže vydolovat. Když si vezmeš základní pravdu, že jsi nositelkou Božího obrazu ve svém životě, který je tak trošku zaneřáděný po různých prohřešcích a hříchů, tak je to pro tebe cesta k obnově Božího obrazu. Jak bude ten obraz vypadat v den tvé fyzické smrti, o tom budeš rozhodovat ty sama. Tvé spolusestry ti budou na této cestě Boží prodlouženou rukou, nohou, rozumem a podobně.

juniper

Až začneš objevovat svůj vlastní a aktuální obraz ve svých spolusestrách a kolegyňích, a dokážeš je přijmout i s jejich chybama, otevřeš si cestu k překonání takzvané ponorkové nemoci. Řeholní život je moc krásný, i když bývá mnohdy hodně bolestný. Ale neboj se mnoho lidí už toto vše překonalo. Bůh bude v tobě usilovat o vytvoření osobního vztahu, kdy budeš s ním spojena ve dne i v noci, v každé chvíli. To bude tvou velikou a krásnou modlitbou. Přeju ti, abys překonala počáteční těžkosti, i ve chvíli, kdy se ti rozpadne tvá ideální představa o řeholním životě. Ale ten ideál nezahazuj, protože bude tvým osobním motorem na úzké a trnité cestě za Kristem, tvým ženichem. Pán ti žehnej a daruj svůj Pokoj.

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková