Tenkrát poprvé...

Tenkrát poprvé ve zpovědnici a u přijímání, to byly těžké, ale nádherné "duchovní stresy".

Zjišťuju, že málokdo si pamatuje vlastní datum prvního svatého přijímání a ještě k tomu ho slaví.

Pro mě je tento den spolu s první Svátostí smíření stále významný.  

Za prvé.

Dodnes si pamatuju všechny okolnosti.

Jak:

- jsem se moc těšila, až Ježíška přijmu (na druhou stranu mě mrzelo, že už nebudu moct křoupat čerstvý chleba při chůzi do kostela, jak jsem mívala zvykem v pátky, když mami přišla přede mší z obchodu)

- třídní učitelka naší 3. třídy ZŠ přesouvala termín školního výletu, neboť byl původně naplánován ve stejný čas

- se spolužákovi narodila sestřička tak "blbě", že s ní maminka byla v porodnici přes náš velký den

- moje maminka jednou před kostelem tvrdila knězi (přede mnou!), že Martička tak zlobí, že by jí se svatým přijímáním dala odklad minimálně na rok

- jsem v den první zpovědi zaspala, tak jsem šla "za trest" do fronty jako poslední.  Když jsme pak s rodinou jeli do jiné vesnice na dětský den, dávala jsem si velký pozor, abych nezhřešila a maminka mě netlačila večer ke zpovědi znovu

- jsem v den D nemohla dospat

- všichni spolužáci (bylo nás 19) byli při mši zaúkolovaní, jen já ne! (měla jsem jít pro dary, lidi mající ten den úmysl nás nenechali - dodnes vím, která paní to byla !!!)

- se doma po slavnostním obědě všeci zdejchli pryč, dívali jsme se na pohádku, odpoledne se stavil na návštěvu strýc jedoucí na kole kolem a večer jsem se svých bílých šatů nechtěla vzdát!

Za druhé.

Vybavuju si ty vzácné a krásné okamžiky,

kdy jsem:

- se před odchodem ke svátosti smíření  musela pokořit a požádat rodiče o odpuštění - na maminčin příkaz. Poprvé jsem poznala sílu odpuštění, když mi rodiče požehnali a poslali do zpovědnice

- se strachem přečetla ve zpovědnici lejstro hříchů, vyslechla si trocha kárání a s pocitem létání ptáčka doletěla domů

- důležitě procházela průvodem středem kostela, se zapálenou svící v rukách vyznávala víru, poslouchala kázání, ignorovala fotografa i kameramana

- nesměle vyrazila kupředu říct Amen a vypláznout na kněze jazyk... A BYLO TO TADY! I teď mám na mysli ten nádherný okamžik, kdy byl se mnou. Jenom se mnou!

- poprvé ochutnala doopravdickou oplatku, která nebyla jedna z mnoha, kdy jsme si na mše hrávali, ale ta pouhá a jediná, kvůli které jsem začala na pravé mše sv. chodit častěji než jen v neděle

- poprvé zažila, jaké to je v nebi. A to už tolik let každou mši možu znovu a znovu zakoušet!

Na toto všechno vzpomínám minimálně každý rok v den výročí, ale taky při farní slavnosti dětí přistupujíc poprvé ke stolu Páně. S dojmem to s nimi znovuprožívám.

Vzpomínáš taky ???