"Poslední" pomazání ve 21 letech

Je to už několik stovek dní, kdy jsem ležela po příjezdu z nemocnice nemohoucně doma v posteli. Bylo to 11. února, na den nemocných či jak to nazvat. 

Přivítací ceremoniál doma byl zahájen informací, že večer dojde kněz donést mi přijímání. 

Dá se takové situaci bránit ? Ani jsem se nezmohla, ba dokonce jsem to po chvilkách pocitů viny, že kvůli mně musí kněz dojít domů, uvítala. Po již jedné zkušenosti s přijímáním v domácím prosředí jsem se začala těšit,že to bude zas tak krásné setkání jako minule. On a já. Mezi hlubinami duší, vesmíru, světa...

Kněz došel. Už ve dveřích hlásil, že s sebou vzal oleje a dá mi pomazání nemocných, když že teda jsem na tom tak zle. 

"COOOOO? Mi?"

(Tady musím vstoupit do původního děje. Kolikrát jsem při udílení této svátosti ve farnosti i jinde uvažovala, o čem to tak može byt, jak to působí a jak bych na to reagovala já. Jo, přiznávám svou slabost pro totu svátost a netajím se tím, že mě to vždycky lákalo vyzkoušet. Ale dyť je to přece možné až od 6O let...)

"COOOOO? Mi? To se može?" - na lepší reakci jsem se opravdu nezmohla :).

Može se kněžím odporovat? Može se jim svěřovat s pocitama, že já opravdu nejsem vhodný kandidát ? Vždyť na tom tak hrozně nejsem. 

Nadešla ona vzácná chvíle. Natažené ruce přijaly pomazání jako vnější symbol neviditelné milosti. Přišel ještě v Eucharistii, tím ten večer završil nejlépe jak mohl.

Víš, človíčku, to je síla. Síla, kterou čerpám i v těchto dnech v největších těžkostech, které mladý člověk može kdy prožívat.

Natažené ruce zející prázdnotou je to, co ON potřebuje k dovršení oběti a utrpení. 

Právě do nich vkládá tu ohromnou sílu pokračovat s živou vzpomínkou na bolest a trápení i Jeho. 

Jeho neskutečná blízkost předčila všechna má celoživotní přátelství. Zatímco celému světu bylo jedno, jak mi právě je, On mě držel za ruku a mlčky říkal: "Já vím..."

Ve skrytu té nejtišší niternosti utěšoval a dodával odvahu nevzdávat vnitřní boje se samotou a sebou samým... Byl cele se mnou v tichosti a beze slov, zatímco svět kolem mě žil realitou, tíhou dne a těžkostí tolika zbytečně vyslovovaných slov...

Jsem svědectvím toho, že i ve 21 letech může v člověku působit milost přijatá skrze vzácnou svátost, jež máme všichni zakořeněnou v paměti jako svátost "poslední".

Ne ! Je to právě každodenní příležitost, která je důležitým důvodem k udělení pomazání v kteroukoli dobu. A především v kterémkoli věku. 

Nebojme se toho ! :)

AMEN