Maminko! Nesoudím tě.

Nikdy mě moc nebralo angažování se do diskusí a podobných záležitostí v souvislosti s problematikou potratů.

Zkušenosti z oboru gynekologie a porodnictví mě už ale nenechávají chladnou.

Stále se moje myšlenky točí okolo konkrétních maminek, jejichž zabíjení či porodu mrtvého dítěte jsem byla svědkem.

To vypadající nicotné nic je přehlíženo.

Nedávná zkušenost mě zarazila.

"Nesuďte a nebudete souzeni"...

Už zřejmě jen toto je můj jediný příspěvek do debaty ohledně nesouhlasu s potraty. Nesouhlasím s tímto hříchem.  Ačkoli mi rozbíhající "porod" způsobující potrat 10 cm miminka vehnal slzy do očí, nemůžu. Nemůžu tu ženu odsoudit. Hřích ano, ale hříšníka ne. Nemám právo.

Byla jsem v situaci, kdy už jsem mohla JEN mlčky přihlížet...

Odcházela jsem od paní v době, kdy dítě ještě nebylo tělem vypuzeno. Vlastně doteď nevím, kdy k tomu okamžiku došlo. I tak jsem celý den nemyslela na nic jiného, než na toho človíčka, kterému byl život odepřen.

Cítila jsem se s maličkým zvláštním způsobem spojena. Dala jsem tomu mini, ale přece človíčkovi jméno Adélka. Obě skrze svět míříme k Nebeskému Otci, jen Adélka je tam o něco nečekaně dříve než já. 

Představovala jsem si, co Adélka mamince řekne, až se jednou setkají.

Vzešla mi okamžitá myšlenková odpověď: "Maminko! Nesoudím tě."

Zřejmě jí odpustí.

Ten den jsem si stále a dost aktuálně a procítěně zpívala píseň, kterou jsem složila po dlouhodobém konfrontování se s prvním zážitkem mé přítomnosti u potratu.

"...Ruce hřejivou náruč otevřely... Maminko moje milá, proč jenom sen to musel být. Proč já, proč právě já, nemohla jsem se narodit... Chápu, TVOJE volba to byla..."

viz. : https://www.youtube.com/watch?v=9HTskph5NoU

Vidím na tom jednu jedinou pozitivní věc.

Možná mám v nebi dalšího přímluvce...

(Později jsem zjistila, že "potracené tkáně" byly opravdu holčička...)