V její těžké hodině

Moji životní kariérovou dráhu provázel již odmala jasný cíl. Být den co den u zrodu nového života.

Bůh žehnal a já se dostala tam, kde dnes jsem.

Dnes jsem poprvé byla u zrodu života, kterému jsem já sama pomohla při příchodu na svět.

Té krásné chvíli předcházely hodiny ukrutných bolestí a svíjejících křečí, ve kterých jsem nepoznávala onu ženu, ale trpícího člověka mučeného bolestmi, které si opravdu nezaslouží a které nemůže ovlivnit ani ona, ani já, ani moderní lékařská věda.

Nepoznávala jsem v tom trpícím člověku usměvavou ženu, kterou jsem před několik hodinami poznala a přijala ji k porodu. Usměvavý obličej se zářivými očky očekávajíc, jaké to bude, teď škubal všemi svaly při těch největších, nejdéle trvajících a neuvěřitelnou bolest vyvolávajících stazích. Třesoucí se tělo už nevědělo, jak se napolohovat, jak bolesti uniknout, zda vůbec ty krušné chvíle lze přežít…

I v těchto chvílích jsem musela budoucí maminku chválit za každou drobnost, kterou udělala pro dobro svého drobečka doslova „na cestě“. I v těchto chvílích jsem musela  chlácholit a utěšovat. V poslední fázi mi nezbývalo nic jiného než u maminky stát, držet ji za třesoucí se bezvládnou ruku a mlčet. Prostě jen tak být s ní v její těžké hodině.

Musela jsem dokázat mlčet a jen tak se na ni dívat i ve chvíli, kdy mě se slzami v očích, zkřiveným obličejem a nemohoucím hlasem utrápeně prosila, ať jí nějak pomůžu, neboť už nemá sílu.

A pak to přišlo.

To, na co jsem se celý život třepala jak ratlík na granule po týdenním hladovění.

Porod finišoval a já mohla ženě stále ještě v požehnaném stavu konečně pomoci. Díky těm nejsilnějším stahům jsem mohla ohmatávat vlasatou hlavičku miminka, která už za námi neuvěřitelnou rychlostí mířila :) . Já to byla, kdo první chytil do rukou drobné cosi, čemuž jsem pomohla s ramínky ven a  přestřihla šňůru a co začalo dýchat a ozývat se hlasitým křikem.

A tak to všechno krásně a radostně skončilo. Tedy začalo. Fascinovala mě náhlá změna maminky,u které se ztrápené obličejové svaly rozjasnily a rozesmály.Dítě od hlenů , krve a všeho možného přitiskla ve své náruči k hrudi a zašeptala:“ Zuzanko, ani  nevíš, jak jsme rádi, že tě máme, jak jsme se na tebe těšili!“ Tak to mě opravdu dostalo.

Ještě víc to, když jsem během dalších dvou hodin sledování stavu paní i novorozeněte sledovala třeba i to, jak se oba rodiče již se svým třetím dítětem mazlí a stále jí říkají, jak ji mají rádi a jak se na ni moc těšili.

Neskutečné!

Vyjadřuji tímto opravdu velkou úctu k ženám, které si prošly porozením dítěte. Ony jsou ty,které bychom měli nosit na rukou a mít k nim celoživotní úctu.

Není na škodu zeptat se vlastní mámy, jak prožívala a jak probíhal porod mě samotného a vyjádřovat jí vděk:) Naše mámy si to zaslouží. Fakt.

Už jen kvůli těm "několika" hodinám jejich porodních bolestí...

Takže, vážení, roďte ostošest, ať jsou někteří dál fascinováni tím, jaký je Bůh borec :)