K o n e č n ě !!!

Už tolik let mi vrtá hlavou, co vlastně má člověk udělat pro to, aby evangelizoval... 

Nedávno na duchně jsem zatoužila zažít nějakou pořádnou evangelizaci, trvalou, dlouhodobou, účinnou, pořádnou...

Pár dní na to se něco stalo...

Na výšce mám jeden sešit, který mě provází všema předmětama, všema víkendama, všema cestama kdekoliv... No prostě je to můj příruční deníček zaznamenávající veškeré proudy čehokoli...v hlavě...

Bylo to 2 dny po již zmiňované duchně. Seděla jsem ve škole v nějakém dvouhodinovém nudném předmětu... Měla jsem před sebou položený ten můj sešit na všechno a dívala jsem se do učebnice, zabraná do právě probírané látky... Vedle mě z jedné strany nikdo  neseděl. Napadlo mě, že na někoho zavolám, ať si jde sednout vedle. Podívala jsem se po třídě,  náhodně mrkla na spolužačku, ta kývla, hned se zvedla a přišla se za mnou sednout :) 

Chvíli jsme tak seděly, věnovaly se angličtině, když si všimla toho mojeho sešitu na lavici. Vzala si ho do ruk s prosíkem, jestli se može podívat, bezmyšlenkovitě jsem kývla  a učila se dál...

V tom do mě jak kdyby hrom udeřil... "Doprkna!" ozvalo se ve mni. Vždyť tam mám napsané úplně všechno!!! Nikdo nikdy se mi do toho nedíval! Už bylo pozdě...

Při pohledu na to, jak si čte moje volné asociace, životní příběhy, zápisy ze všech předmětů, vtípky a nesmyslné texty, jsem to ještě vydržela. Horší bylo to, když došla na moje zápisky z duchovní obnovy, zamýšlení nad sebou sama, texty nových písní, skládaných básní... zápisků z duchovní literatury...

Musela jsem zrudnout, tlak se vyšvihnul do maxima, začala jsem se třepat nejistotou a studem. To snad není pravda !! Byl to strašně divný pocit, že někdo čte moje nejniternější pocity, slova, ...

Trnula jsem co na to řekne. Nevěděla jsem, jak se mám tvářit. Dělala jsem, že neslyším, nevidím, necítím, že tam vůbec nejsem...

DOČETLA.

Zavřela to, dívala se na mě a mlčela. Po chvilce promluvila. Prý dost dobré, zajímavé, že se toho dost dočetla - a že ju tam aj hodně věcí zaujalo. Dokonce v tom sešitu nalistovala jeden citát o ateismu a říkala, že ona ateistka vlastně není, ale ani věřící, že je něco mezi asi.. Že v tom nemá jasno. Ptala se mě, jestli jsem věřící a v co a kde věřím a tak...Tak jsme si o tom bezprostředně kecaly. Slyšela nás moja spolusedící na druhé straně a chtěla si to přečíst taky... Po dlouhém přemlouvání jsem jí dala sešit k dispozici. Sešit nakonec bez mého vnucování koloval ještě k další spolužačce... 

Tývogo... To na mě bylo moc !!! Byl to hrozný pocit, že si někdo (a nebyl jeden) četl to, co jsem napsala jen pro sebe  a Toho druhého... To, co nikdo nikdy neměl číst...

Ale to, že jsem to zdánlivě přežila, vlastně otevřelo hlubší sympatie a debatu o víře mezi spolužačkama.  

A zpětně mi došlo, že o tomto vlastně evangelizace je...Otevřít se těm druhým, dokazovat to činama a nenásilnýma odpověďama... 

To, co jsem si dlouho přála, se splnilo.

 Konečně !!! 

Bohu díky, jen tak dál :)