život píše...

Asi umřu... PS: blahem!!! :)

10. 10. 2011 21:29
Rubrika: ze života...

Takový obyčejný život Marty koukalové, zdál se být... Čím su starší, tím větší obrátky to nabírá :D

Ještě před pár dny bych řekla, že to stojí za prd  - hlavně uplynulé tři týdny byly fakt katastrofické...

Jak už to v obyčejných životech chodí, něco se stane, něco se změní a hned je to jiné...  To se stalo aj mi :D (nečekaně :D)

Nebudu tu referovat můj duchovní deník, ale stručně tu situaci popsat musím. Prostě to se mnou šlo z kopce, tak jsem se dlouhou dobu odvažovala po dlouhé době zajít na pokec za nějakým knězem s úmyslem dostat rozhřešení...

Naplánovala jsem si středu tady v Olomoucu, hodinu a půl přede mšou zajdu ke Sněžence, pěkně se nachystám, všecko vypíšu, pořeším s tym Nahoře, prožiju krásnou zpověď, klidnou a romantickou mši svatou s přijímáním, před kostelem pokecám  s kdekým a bude dobře...

Toš mi to pěkně začalo :D Budu se snažit byt stručná (už jen kvůli Honzovi P. :D)

STŘEDA

Po škole jsme šly s holkama do menzy na večeřu. Poprvé v životě jsem do sebe naskládala sójové maso. Z menzy jsem mířila šalinou přímo ke kostelu P.M.Sněžné s cílem zavčasu se připravit se svátosti smíření. Jen jsem vysedla ze šaliny, ztuhlo ve mně úplně všechno, hlavně úsměv, protože jsem prostě musela přeakutně najít WC... Stála jsem na Náměstí republiky a během pár sekund přemýšlala, kdeže nějaký ten záchod najdu. Bezmocně jsem se rozhlížela - o Sněžence a jejím sociálním zařízením jsem si nebyla jistá, Alleti bylo zavřené, tak jsem rychlostí větru zdrhala do Zbrojnice s neustálou vroucí modlitbou, abych nepotkala někoho známého...

Do zbrojnice jsem šla poprvé (zrovna v takovém stavu), lítala jsem dvoranou tam a zpátky, nic jsem nenašla. Letěla jsem na vrátnici a ptala se chudáka nechápajícího pána, kde jsou záchody... Po oznámení že v prvním patře jsem se přemohla a nohama křížem vybelhala do prvního patra knihovny. Bylo za půl minuty dvanáct...

...

Tak se stalo, že jsem měla o zábavu postaráno celý večer, kdy střeva díky Menze bublaly a zlobily... Díky dlouhému neplánovanému pobytu na Zbrojnici jsem došla do kostela půl hodiny přede mšou.

Úžasné! byla jsem přesvědčena o tom, že zpověď ani nic jiného nestihnu, aj přesto jsem si z dobrého pocitu stoupla do drsně dlouhé řady před zpovědnicou. Kupodivu mi bylo na dotaz odpovězeno, že se bude zpovídat aj při mši. Dala jsem si za cíl stihnout se zpověďou aj přijímání! Fronta šla pomalu, nevím co tam tak dlouho všichni dělali... Měla jsem strach z možného vlastního dlouhého pobytu ve zpovědnici, a stále nevědíc, kdo tam v té zpovědnici vlastně sedí, dala jsem přednost náhradnímu zpovědníkovi, který přišel při začátku mše a seděl kdesi tam na boku. Začínalo Kyrie, když jsem šla s klidem ke zpovědi s tím, že stihnu větší část mše. No, vycházela jsem od zpovědi, když Kyrie končilo :D

za 1.: Zpověď proběhla pro mě velice dramaticky... Vše proběhlo takto: "chvála kristu, ve jménu otce i syna i ducha svatého, vyznejte své hříchy..."Sice byla romantika při svíčce, ale viděla jsem houbelec a už vůbec jsem po sobě nepřečetla  připravený obsah k  vyznání hříchů...Tak jsem matně přečetla každý druhý řádek... Snad to bylo platné, tyjo... páter si po mém polovyznání hned převzal slovo. Řekl mi pár vět, ale vůbec nevím co, nahýbala jsem se k němu tak moc až mi to bylo trapné, ale fakt jsem neslyšela  aj nerozumněla. Po pár větách pokračoval v monologu: "litujte svých hříchů pane ježíší smiluj se nade mnou Bůh otec veškěrého milosrdenství, smrti a ........... pán ti odpustil hříchy jděte v pokoji s pánem bohem." Pro pana zpovědníka byla zpověď pracovní rutinou, řekla bych. Zamrzelo mě to, ale co už. Čekala jsem velkou bombu a místo toho přijel tank...

 

za 2: pro mě nečekaně doprovázel mšu nějaký německý sbor či co, zpívali a hráli na způsob chorálu s bicíma, saxofonem, hobojem a dalšímu fukacíma nástrojama včetně varhan. Kdyby to byl koncert, tak jsem v sedmém nebi, užiju si to a jsem spokojená. Ke mši se to nehodilo. Začátek mše - otec přišel k sedesu a čekal ještě víc jak 15 min, než dohrálo varhanní preludium  a dozněla nekonečná zpívaná úvodní skladba... Tak pokračovala celá dvouhodinová mša. Více se stálo a poslouchalo (rozumněla jsem jen odborným slovíčkům Hosana a Amen) než sedělo, modlilo se a mšovalo se dohromady... Když hráli nejakou tu píseň a zdálo se býti s tím u konce,Nástroje a hlasy utichly, byl slyšet všeobecný oddech všech přítomných. Otec už se chystal číst  a pokračovat ve mši, když se ještě rozezpívali a rozehráli... zklamání pro všechny a důvod k ještě většímu bodu varu některých slabších jedinců. takže každá píseŇ KONČILA tak načtyřikrát, asi se snažili o originální sekané konce a o nečekané příjemné překvapeníčka posluchačů... Bylo srandovní pozorovat vzadu kostela během celé mše postupně odcházející lidi s nejrůznějšíma podobama xichtů, naštvaných obličejů a vážných tváří... zážitek nejen pro mě :D Jen chudák otec se musel držet, aby nevypadal blbě jeho odchod od oltářa v půlce mše...

Tak se mi Pán Bůh odměnil za tu zpověď - a vynahradil mi pokání... Ta mša pro mě byla nejtěžšším pokáním v celém mém starém životě... Jen kvůli tomu nápadu, že je to pokáníčko, jsem vydržela do konca... ještě je fakt, že jsem se při mši nikdy tak moc nemodlila a netěšila se na to, až bude kněz mluvit a číst a vůbec...

takže globálně vzato - odcházela jsem sama ze mše na privát, celou cestu jsem se chlámala jak lečo (předpokládám, že mě nikdo ve tmě nepotkal nebo neviděl), i když jsem si myslela, že ta zpověď "nestála za řeč", cítila jsem velkou změnu... V okolí... na sobě ne :D

Tak se stalo, že se v Martičce něco zlomilo a ona se zase umí smát... decentně, samozřejmě. A s takovou náladou se vydala aj na Přístav do Rajnošek na setkání zástupců...

 

Popisovat ten víkend nemá cenu. Celkem nic zajímavého, nic nového (kromě nepoznatelně zpřeházaného programu - tím mě dostali:))

V sobotu jsem z tama odjela na křtiny. Nádherný a hluboký zážitek, který nepochopí ten, kdo ještě za kmotra nebyl... Výborné pohoštění u rodiny dítěte - nejen jídlově - ale i strukturou lidí... Odjížděla jsem z tama vychlámaná a šťastná.

Na Přístavu jsem se konečně odhodlala strávit nějaký ten čas s Ním i o samotě... A to bylo to, co mi takovou dlouhou dobu chybělo...Naplnilo mě to radostí ještě víc...

V nedělu jsem prožila sympatické a pěkné odpoledne částečně na Přístavu, částečně u babičky. Šla jsem k ní pěšky. Celou cestu jsem se musela chlámat tomu všemu, co jsem měla v kebuli za čertsvé zážitky... Babičku jsem přistihla sedící u starého pamětního rádia poslouchat Blahopřání na Proglasu. Sedla jsem si v tichosti vedle ní, poslouchala jsem s ňou dechovky, hňápala do sebe čerstvoučké trnkové koláče (ačkoliv jsem byla přejezená vepřaknedlazela od ojedinělého oběda na faře v rajnoškách:)) a užívala si krásného odpoledne. Venku bylo hnusně, pršelo, ale uvnitř mě bylo nádherně, teploučko a azurově... Seděly jsme s babičkou u pravé venkovské pece,vykládaly jsme o  Přístavu a jejím mládí (to jsou paradoxy, coo :)). Postupně během celého odpoledne a podvečera přicházely k babičce nejrůznější části rodiny, až se nás sešla plná kuchyň, včetně mojí rodinky. Při řešení témat duchovna, politiky, pracovních potíží a problémů s morálkou dnešních lidí jsem babičce vyjedla celý plech trnkových koláčů a vypila půl kybla čerstvého mošta... Byl čas, aby se jelo dom. Stačila jsem ještě postrašit malého bratránka Hradila :)

Odřídila jsem auto celou cestu strachující se sestry a šťastně přistála nohama na rodné půdě mého mládí...

Večer jsem měla jednoduchý plán. Najest se a jít brzo spat. Doma nastala atmosféra taková, že mi to nedalo a musela jsem být celý večer s rodinou... Přejedla jsem se fumových bonbónů, nachlámala se nad trávícími problémy některých sourozenců, pochechtala se nad rozhovorem sestry s Australanem a nad nechápající nejstarší sestrou. Obrala jsem naše o peníze, s bráchou jsme dopili litrové bílé Rulandské, vyrabovala půl ledničky na týdenní pobyt v Olomoucu, pomazlila jsem se s roztomilým spícím synovcem (ty jemné ručičky jsou jak linecké vytáhlé z trouby! doporučuju vyzkoušat!) oznámila rodině, že nevím kdy dojedu, pouklízala v pokoji s rožlým světlem, kde spaly sestry, povybírala po pokoji, sourozencům a po baráku kokina na cestu s sebou a šla sem spat. Byla to krásná neděla! :D

Zjistila jsem, že stačí tak málo a člověk može byt šťastný. Ne, jak si představuje, ale jak to samo a spontánně přijde. Nejsem v těchto dnech šťastná tak, jak jsem si dlouhou dobu předtím představovala a tajně přála... jsem šťastná jinak, ale mnohem VÍC než jsem chtěla a plánovala.

Po dvou letech jsem zjistila, že štěstí nevychází ze mně, ale z Boha... Pokud nežiju v Něm, nežije On ve mně a nejsem šťastná... Šak to tak je kdesi v Bibli nějak tak popsané, myslím...

takže, lidi: "Kašlete na blbosti, vyprdněte se na nějaké blbé lidi kolem sebe a žijte. Žijte!!! Dělejte pro druhé maximum, všechno na prvním místě pro Boha  a ono to přijde... Ten pokoj, štěstí, krása, nadšení...

Zažila jsem te'd toho mega pozitivního moc (šak bylo na čase po těch blbých dnech :)) Mělo to tak byt.

Jsem šťastná, nic neřeším a jsem fit.

A asi brzo umřu... Samým blahem!

Sdílet

Komentáře

Dzamila taky se divím, proč mě někdo s tím kmotrovstvím oslovuje :D linecké je široký pojem, ukousla bych jen kdyby bylo pořádně čokoládové... černoušky v okolí nemám :D ale v Madridu jsem s tím měla problémy :D

petr Ahoj Marto, figurální mše taky nemusím. Hlavně proto, že se nemůžu modlit zpěvem. Kdysi jsem odešel z nedělní mše u Panny Marie Sněžné, protože tam byla večer v sedm figurálka a já nemohl ani vyznat svou víru. Pak mi u zpovědi otec Jan Linhart pěkně vyčinil za to, že jsem nebyl v neděli na mši. :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková