život píše...

Den BLBEC !!!!!

24. 9. 2011 23:58
Rubrika: ze života...

Už mě to štve... Že tu furt píšu... Ale zas musím:D Můj signálovksý deníček má soucit  s mým originálním a poslední dobou strašným životem :D Je snad lepší místo, kde se člověk može vykecat  a popsat své pocity, než tu????????????

Zas řeším dnešek. prostě dnešní den, který ještě naneštěstí neskončil... Ještě pár minut do jeho konce a já čekám, co ještě hrozného stane...

Věděla jsem dlouho dopředu, že dnešek, 24. září bude hodně hektický den... Tak jako ostatní soboty :)

Ráno začalo obyčejně. Ochrápaná jsem se vyhrabala z postele nějak kolem půl deváté... První, co mi maminka, po ránu řekla, byla otázka proč vstávám tak pozdě... No nic, měla jsem před sebou dvě volné hodiny. Nachystala jsem si meltové kafe, když mi maminka oznámila, že mám umyt honem přední okna, než tam začne svítit slunko, ale před tím te´d hned ať zajedu do obchodu na půlku chleba, když chleba nebude, na 10 rohlíků...

Donesla jsem sousedce koupenou knihu, jela do obchodu, a přivezla z tama oboje - půlku chleba aj rohlíky... Vůbec mi to nepálilo! Až se maminka začala zlobit nad zbytečým nákupem, šla jsem honem umývat okna... Rozbila s mi síťka z jednoho okna  a vůbec mě to nebavilo... Začala jsem stresovat, protože jsem věděla, že nestíhám s oknama a už mám jet na svatbu.

Došmrdolila jsem  v rychlosti poslední okno, oblékla se do nedělního a šla v rychlosti na obecní úřad vyzvednout obecní auto... Starosta nikde, sháněla jsem ho po obecňáku, nic. Říkal, že tu bude! Volám mu, zvedl to s tím, že za minutku tu bude. Čekala jsem ještě asi čtvrt hoďky s nervama, že už jsem to měla všecko v místě svatby dávno chystat! Starosta dojel, vytáhl mi auto, já do teho zgarbu sedla a jela. Nabrala klávesy a příslušenství v kostele a šťastně dojela dva kiláky do Přílesí na civilní svatbu. Odehráli a odzpívali  jsme to s Honzou jakštakš v naších mezích. Jenže nevěsta se zrovna dneska opozdila, obřad začal trošku později, což mi zrovinka nevyhovovalo!!! Ze svatby jsem jela rychlostí radši nezmiňovanou ke strarostovi odevzdat fáro - ještě jsem ho kamsi vezla... Doma jsem se převlékla, hodila do sebe dvě lžičky polévky, vzala kabelku a šla na bus směr Hranice.

 

Doteď se to jaksi dalo, ještě v buse jsem si užívala krásného slunečného dne a teplíčka... jenže pak to začlo:)

Harmonogram dnešního dne jsem měla naplánovaný přesně na minuty. Fakt. Po příjezdu busu mi hned odjížděl vlak, po půlhodinové jízdě  vlaku v Olomouci přímo na šalinu a v 14:15 jsem měla být opožděněn v sále Charitasky na valné hromadě o.s. Sarkanderu.

To byl ideál. Realita byla taková: Bus z naší dědiny do Hranic na vlak jel strašně pomalu. Řidič kecal s nějakým týpkem, rozhazoval rukama a jel tak padesátkou maximálně... Zatím mi čas vlakového odjezdu pasoval s pětiminutovou rezervou. Nadávala jsem tajně a potichu řidičovi, že jestli nezrychlí, nakopu mu. (Pak zrychlil:)). jenže v Hranicách, skoro u cíle, bylo rozkopané a uzavřená silnica. S tym jsem teda FAKT nepočítala!! Doprkna! byla jsem si jistá tím, že ten vlak nestihnu, pojedu dalším a bude trapas, že nedojedu v nahlášený čas na tu valnou hromadu.

jak říkám, busák nakonec zrychlil a objížďku objel dost rychle... Při dojezdu na autobusák jsem z busu vystřelila jak šíp a doletěla minutu před odjezdem vlaku. Ani jsem enšla do fronty na lístek, dobelhala se nemohoucně do vlaku, který se hned po mém příchodu rozjel... šťastně jsem vydechovala... Klid mě přešel po příchodu průvodčí, která byla nepříjemná a zdupala mě, proč jsem si nekoupila jízdenku na nástupišti... Nemohla to pochopit, baba jedna... Jak odešla, chtěla jsem to vstřebat, ale v té chvíli mi došlo, že sedím v osobáku a ne v rychlíku...... DOPRKNA!!! To néééééééé! Bylo mi jasné, že nedojedu na hromadu ve slíbený čas... Tak toho jsem si fakt nevšimla, že to je osobák!!! Ještě v každé stanici tak dlouho čekal, že jsem myslela, že vyletím z kože!!! Stopovala jsem čas na minuty a už to ve mni vřelo... Toto to začíná! Nadávala jsem si celou dobu ve vlaku a nemohla jsem se zbavit pocitu jak jsem blbá a  neschopná zjistit si řádné spoje... No nic, cesta místo plánované půlhoďky trvala dvakrát tak dlouho... Šťastně jsem dojela do Olomouca, dlouho čekala na vhodnou šalinu, ještě trvalo, než jsem našla správný směr a jeho zastávku... Šlo o minuty... Už 45 minut jsem tam měla byt! Letěla jsem do auly, kterou jsem  životě neviděla ani nevěděla kam jít... Došla jsem správně, naštěstí! Po nesmělém zaklepání a ostudě jsem se usmála nad pouhým počtem sedmi přítomných...ostatní nedorazili, jestli jsem správně pochopila. Tak jsem s nima poseděla, řešilo se něco ohledně ani nevím čeho:) ne,kecám, aktivně jsem zapojila do přemýšlení... trvalo to tam dlouho. Byla jsem domluvena s kamarádkou, že se s ní v Hranicách ten den sejdu, když budu čekat na autobus. Tak jsem o půl paté opustila valnou hromadu a vydala se s časovým předstihem na vlakáč... Stojím tak na peróně, hledím, přemýšlám, poslouchám... Až jsem uslyšela debatu dvou paní, které zrovna odcházely z papežského vlaku, došlo mi, že jsem šla schválně brzo, abych se do teho vlaku Jana Pavla II. podívala!!!!!! Stála jsem tam jak trdlo a zapomněla na to!! měla jsem devět minut do odjezdu mojeho vlaku... Riskla jsem to - že se tam prostě musím podívat! Utíkala jsem podchodama kdesi klikihákama na nástupiště 5 - vzápětí při docházce k vlaku jsem zjistila, že můj vlak odjíždí už za tři minuty... tak jsem se u teho papežského vlaku vytočila a utíkala zpátky... Při zpáteční cestě jsem zjistila, že k tomu vlaku vedou normální přechody přes koleje,které kdybych použila, tak jsem stihla vlakem proletět... nemám slov...

Cestu vlakem do Hranic jsem prospala. Teda myslím. procitla jsem, když hlásili, ať ukončujem nástup v Hranicích na Moravě... Tak tak...

kamarádka i s bejbátkem mě čekali před nádražím... šli jsme na dlouhou procházku a řešili křtiny, kterých mám být účastna jako kmotra za 14 dní... Domluvila jsem si s nima schůzku v domnění, že čekám hodinu a půl na bus... ty busy jsem si před týdnem zjiš´tovala univerzálně, ať to mám furt u sebe v peněžence... V pravý čas jsem se rozloučila s úmyslem jít na bus, na ten jsem taky šla. Čekala jsem 45 minut a nic... Už se hodně šeřilo, auta hodně jezdily, a nic... konečně přijížděl bus... Z dálky jsem četla, že má psané Všechovice... Lezu tam, oznamuju řidičovi cíl své trasy... Ten na mě hledí, ohledává detailně mou průkazku studenta a nechává si můj požadavek dvakrát zopakovat... pak se usměje a říká, že do Všechovic nejede, ale kamsi jinam do tramtárie... Tak jsem zrudle před celým busem vylezla a čekala dál.... Furt nic nejelo, začalo mi to byt divné, tak jsem volala bráchovi, ať se na netu na ty busy podívá... Volal že poslední bus jel k nám v jedenáct dopoledne, nechápal, kde jsem na ty svoje časy došla. To na mě bylo za celý den dost, teda... Pěkně jsem si zanadávala, hlavně na sebe, a vydala se po chodníku směrem domů s tím, že bu´d dojdu pěšky nebo poprvé v životě chytnu stopa. nikdy jsem stopu nepřišla na chu´t a hnusí se mi to, ale v totom afektu jsem byla rozhodlá to udělat... Tma netma, dom se dostat musím.  Vydala jsem se cestou necestou a šla a šla... mezitím pro mě nohama na zemi brácha poslal taťku s autem... Volal, ať neblbnu a počkám tam na něho... Než tatínek dojel, měla jsem dvacet minut čas.. Jeden z nejhorších okamžiků mého života, kdy jsem celou pěší cestu prořvala, nadávala Bohu, řvala na sebe a na všechny a na sebe a ..........no comento..................

 

Když tatí dojel, byla jsem už tročku uklidněná. Plánovala jsem, že hned po příjezdu dom zajdu do kostela a vyřeším si to tam. V autě mi bylo oznámeno, že maminka je na triduu modliteb matek, čeká mě doma upečení buchty a stírání podlah. Úžasné...

Ještě v autě tatíneček podotkl, že cestou sem potkal můj autobus... takže ten zatrackaný bus prý fakt jel!! Musel kolem mě projet, aniž bych si všimla!!!!!!

Šla jsem se umyt - lezu do vany, podklouzne mi noha tak, že se ozvala velikánská řacha - spadla jsem hlavou přímo na dno vany, nohy do luftu... Bolavý celý člověk, odřená noha, druhá s modřinou... A hlava mi třeští celý večer... Po tom incidentu v koupelce jsem se celému dnu začala hrozně smát, co mi zbývalo... Smála jsem se asi tak čtvrt hodiny, zpívala jsem si nahlas přes celý barák a konečně se mi zvedla nálada...

Pak jsem pekla buchtu, ze které sezřejmě udělal zákalec.

Umyla jsem nádobí, které mi popadalo.

 

Nálada se vrátila do odpolední podoby:)

Tak jsem se na všecko vykašlala a jdu spat...

 

Jsem z toho skoro na prášky...

 

Co mě s takovou asi čeká zítra????????????????????????

Sdílet

Komentáře

teerisek Marti nesmutni:) já měla takový "Šťastný den v Tarragoně"...hned první den sem někde ztratila tu kartičku Dny přijetí...a pak už se to se mnou vezlo:D

Dzamila jo, terym, si piš, že už nesmutním :D te'd se tomu chlámu imrvere, když si to všecko vybavím :D dík :D

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková