život píše...

boj o přežití :D Madrid 2011

23. 9. 2011 0:05
Rubrika: ze života... | Štítky: Madrid2011

Bože, díky!!!! Tak je to konečně tady... Ani se mi nezdálo, že někdy zažiju takové volné chvíle, jako teď na privátě... Toš vzhůru do psaníčka, ke kterému se už tak dlouho chystám ...

Jo, to psaníčko, týká se Madridu...

Poslední dobou se v mojem životě změnilo hodně věcí, zřejmě i jedna pro mě do té doby zásadní. Vůbec, ale vůbec se mi nechce psát nějaké texty, už vůbec ne o tom, co jsem sama zažívala a prožívala a předevím přežívala... Ovšem neustálé a opakující se popisování zážitků milionu známým, přátelům, rodině a jiným, mě unavuje a prudí (jak by řekli Pražáci:)), tak prostě vyliju svoje ctěné srdíčko tu a je to :)

Absolutos nulos nemá cenu ( a hlavně nemám chutě) psat tu něco o madridských, barcelonských, francouzských atd památkách... Stejnak mě to moc nebralo (fakt:D), a zadruhé o tom píšou všeci, tak si to popřípadě přečtěte u někoho iného...

Zážitků celkově z toho všeho bylo tolik, že jsem nestíhala psat každodenní deníček... Škoda šesti korun, za které jsem ten sešit kupovala... No, šak aspoň povzpomínáme...

Aj kdyby nic jiného, skvělý zážitek pro mě byla cesta autobusem tam i zpět. Někteří tento způsob dopravy nepreferují, já ho miluju! Je důležité trefit na dobrou partu spolupasažérů, což nám se skvěle podařilo, taky jsme měli výborné dva pány kaplany a prostě všecko skvělé... Cesta trvala zhruba dva dny se zastávkou ve francouzské Annecy.

My, všechovjáci, jsme jeli většina s našim děkanátem spolu s děkanátem druhým s olomouckou arcidiecézí (jelo něco přes dvacet busů z arcidiecéze). Po zahajovací mši v katedrále v Olomouci jsme se vydali na cestu...

V buse jsme se museli párovat. Teda jen my tři, co jsme seděly uplně vzadu na motoru. Protože jsme se při spaní nemohly na 3 sedačky namačkat, musela jedna vždycky z kola ven... tak jsem šla většinou spat na zem nebo na schody já, že :) Vzala jsem si MP3 a poslouchala romantické písničky... Byly to krásné chvíle k tichu a rozjímání, fakt... Sice mě občas štvaly pravidelné 3h intervaly k zastávkám, ale aspoň jsem se předčurala dopředu, naštěstí, bo sem eště nevěděla, co mě v Madridu čeká :d Taky jsme se ještě dívali na různé filmy a modlili se společně, takže možu říct, že ten čas v buse byl dobře využitý ve všech směrech.

Annecy - 10h volno ve městě... Šli jsme tam k jezeru, které mě fascinovalo.. Připadala jsem si jak u mořa! Jediným zklamáním pro mě byl fakt, že jsem si plavky nechala v báglu v buse, takže jsem se celé odpoledne čachtala v teplé a křišťálové vodě jen po kolena a dívala se na ostatní, jak se v pohodičce koupou... První oběť za mnou :) V mezikoupaningu jsme vylezli do velkého kopca ke katedrále sv. Jany de Chantal a Fr. Saleského - nádherný výhled, dlouhé vydýchávání z těch schodů, krásné a modlitby hodné prostředí ke ztišení...

Po společné večerní mši jsem se nachlámala při prezentaci místního kněze o Františku Saleském, místním rodákovi. Měl to směšně a vtipně zpracované, klobouk dolů, dělat si srandu z takových věcí :)

PŘEDPROGRAM

Po příjezdu do města Reus do ubytovací hale o lidech 800 kusů sem sebou uprostřed haly plácla na karimatku s touhou pospat si... Trošku se spat dalo, aj s vlastní šťávou - horko bylo aj tam  a slitá sem byla ještě raz, aj po sprše. Společný odjezd do třináct kilásků vzdálené Tarragony nás uklidnil  a nažhavil - předprogram začíná!

Do Tarragony a zpět jsme se většinou dopravovali svojima busama. Na cestách zpět bývaly zmatky (sory, organizátoří, jestli říkám něco co nemám :)), ta se stalo, že byl každý rád, dojel-li do Reusu a neřešil jakým způsobem :) Celý předprogram skvěl v tom, že jsme chodili na různé mše v Tarragoně, dvakrát byli u mořa, obdivovali místní památky - hlavně parky, kde se nejčastěji sklesle odpočívalo. Jeden zážitek od mořa přece mám:

Moře jako takové mě nikdy absolutos nelákalo. Jsem sladkovodní živel a moře mě prostě ještě nepřesvědčilo - nedá se tam potápět, moc slané, nedá se tam pořádně nic dělat, když člověk nemá rád slunko. Poprvé se to v Taragoně u mořa dalo, nechala jsem se unášet vlnama a užívala si to.. když jsme šli podruhé, už se mi nechtělo. Toš sem si řekla, že se jen namočím, vylezu, a budu se s Andulou opalovat. Tak jsem do teho mořa vlezla. Na určitém bodě v moři jsem se zastavila, a stála:) Žbláchala jsem se jaksi taksi, pomalu za mnou došel brácha Jura, bratránek Honzinek a náš pan kaplan. Přesvědčovala jsem je, ať si něco ve vodě zazpíváme... Třeba Voda voděnka  a tak...Toš brácha že nás  naučí jakousi mravskou píseň, co čerstvě umí. Začali jsme popěvovat. V tom se za nama nevím z kama vynořili Francouzi (jestli jsme jejich národnost dobře pochopili), začali nás přeřvávat nějakou jejich písničkou... Tato situace skončila tím, že se sešlo v moři po pás do velkého kolečka asi 80 mladých, Češi zpívali české písničky, Francouzi francouzské, a učili jsme se je navzájem... zazněl třeba Vysoký jalovec, Baníku my jsme s tebou, ó a lééle, byl jeden pán, a už nevím co... Něco přes hodinu a půl jsme ve vodě vyváděli - zpívali, tančili, učili se jiné národní písně a tance, podplavávali se, topili se, stříkali po sobě, skládali živé pyramidy a tak... bylo to luxusní! Na to, že jsme si jazykově vůbec nerozumněli, v ostatním jsme si rozuměli výborně! Po té hoďce a půl jsem si vzpomněla, že jsem chtěla jít do mořa jen na chvilu, tak jsme teda vylezli... Unavení, vyšťavení, šťastní...

Jeden přeprogramový den jsme strávili v hostující farnosti Reus - někteří se tam seznámili s mítníma mladýma sympatickýma voluntérama, kteří nás prováděli po městě po památkách... Viděli jsme toho fůru! Už ani pořádně nevím co :D kostely, muzeum, hospic maých sester Matky Terezy... Každá skupinka měla jinou nebo podobnou trasu, takže kždý viděl jinou krásu Reus... Další z přeprogramových dnů jsme byli v Barceloně. Ti, které to zajímalo, šli obhledat a ošahat fotbalový stadion FC Barcelona - mi stačilo že ho vidím z dálky:)... Chutnala jsem litrovou ledovou tříšť - neměla chybu! Sice chuťově stejná jak u nás na pouti, ale byla z Barcelony! Zase jsme tam cambali po památkách - park Gaudiho, jeho různé historické budovy jako Sagrada Familia  a tak... Jednodenní program v Reus končil společnou mšou v té místní farnosti - byli jsme tam ze čtyř zemí minimálně, myslím.. Takový slabý odvar od Madridu, ale už tenkrát nám to přišlo neuvěřitelné a měli jsme zážitek, že vidíme tolik cizinců. Po skoro celou mšu jsem se smála, ze srdce, fakt. Na boku podia, kde mša byla sloužena, stál jeden z kněží - normálně v abbě a štole, a při všech písničkách dirigoval lidi... teda se o to snažil.. aj schola yla často mimo... V místní reuské schole měli úžasné kyteristy - z těch jsemnejvíc nemohla :) hráli jakkdyby na bendžo a rytmus tytamajatam... dobrá mša:) po mši se představovaly na podiu všechny přítomné státy. No byly 4 - Ekvádorci, Brazilci, Češi a nevím kdo ten čtvrtý. Nejvíc mě dostali asi Brazilci svým humorem :D své představování začali větou: " Jsme z Brazílie a říkáme si Brazilané"... Pukám smíchy ještě teď :D

Češi se představovali statistickýma údajama - že mají dobré pivo, mají nejhezčí holky, říká se, že jsme nejateističtější - ale umíme se modlit!, atd...Pak na podiu předvádělo asi 30 párů polku  a cizinci se to měli za úkol naučit... Seděla jsem uplně vzadu v publiku a  nasmála jsem se té jejich snaze:D málokomu šlo tančit dupáka, češi se do teho opřeli bravurně... Na co jiného se to mohlo tančit než na píseň puštěnou z repráků - Vysoký jalovec... to byla zřejmě hymna českého národa po dobu celého pobytu v Madridu a na předprogramu...

V Barceloně jsme došli s velkýma davama na nějký velký plac - kde byla dopolední mša, prý 6O OOO lidí, nespočetně mnoho národností... Mši jsme sice nerozumněli, ale písnička hráli krásné a s orchestrem - hymnu letošní a hlavně hymny minulé... chytli jsme dobré místo u záchodů, kde furt někdo chodil, ale i tak jsme si hlavně ty písničky užívali... Pak nám náš kaplan vyložil kázání, které mu během mše překládal Ital sedící vedle něho... Nevím, jak mu tak mohl rozumět, když italsky zřejmě neumí, anglicky nevím jak na tom je...ale věřili jsme mu všechno :)... Ten večer, kdy jsme byli unavení z procházky a prozkoumávání Barcelony jsme došli zase na ten plac, kde byla mša, a usadili jsme se. byl tam nějaký předkoncert a následný celovečerní koncert skupiny U2 rivajvl... Co jsem zaslechla, blo to krásné, celkem na úrovni... jenže já si zas dělala co chtěla... chytly mě jaksi hormony a já strávila nádherný a neopakovatlený večer na mostě nad přístavem a mořem, jasná obloha, zářivý úplněk... Bombastické!!! Tak nehorázně romantické!!! Na toto jsem se dokázala dívat celý večer,  fakt...tak jsem potkala ještě nějaké známé, tak jsme pokecali a bylo mi strašně dobře!

Další pěknou a psycho mšu jsem prožila v Tarragoně. V Aréně, na slavnost Nanebevzetí... Nevím kolik tisíců mladých, z kama...ale pamatuju si ten zážitek, kdy přede mšou už byla aréna skoro plná a jela se mexická vlna - fakt, kolečko jásajících ruk oběhlo celou arénu! Krása! MOdlil se růženec v různých jazycích, byla pobožnost k Matce Boží. Při mši se četlo české čtení i komentáře ke mši, tak jsme z toho něco měli, tentokráte :) Při evangeliu si všeci zapálili krásné minisvíčečky a aréna se romanticky rozsvítila... ach... Jediné dvě věci mě na tom štvaly: Itali a ostatní vybraní cizinci si tam dělali mezi nama na stadioně co chtěli, zapalovali si tam cigára  a kdoví co ještě, dělali bugr, tleskali při mši po každé písničce... a ta druhá věc - museli jsme odejít hned po přijímání na bus, protože to tak bylo domluvené a program měl skluz, ale to nikoho nezajímalo... Tak jsme přišli prý o úžasnou show místních...

Co se týče jídla  a přeprogramu - je to na dlouho, ale budiž, popíšu své vnímání chuťových buněk :) Jídlo na celý den skvělo v úhledných igelitkách - tři igelitky na den. To jakože na snídaňu, oběd a večeřu :)

snídaňa:  2 sladké mini bagetky, minimarmeládka, mininutelička, plastový příborák, flaška vody, fruko=džus...

oběd: velká sladká bageta s prešutem nebo nafiaolověločerveným spešl salámem - to maso se střídalo ob den:), flaška vody, olivová pomazánka se sušenýma kolečkama starých rohlíků, jogurt bílý slazený, gaspáčo, tuňákový salát, červené suché sušenky.

večeřa: velká sladká bageta s prešutem nebo nafialovělým spešl salámem, flaška vody, jogurt bílý slazený, gaspáčo, tuňákový salát v podobném provedení, červené suché sušenky.

Toty jídla byly každý den, 5 dní v týdnu :D  těšili jsme se většina aspoň na tu snídani. Jeden den jsem dostala tři totálně stejné balíčky bez snídaně... to byla oběť ! Tři gaspáča, tři bagety, ... přežila jsem :D

Jještě k předprogramu - první večer za mnou přišel Honza (bratrnek:)), že má na starosti budíčky a večerníčky, ať mu jdu pomoct... Vzali jsme kytaru a zazpívat slunce šlo spát. Nealo nám to, říkali jsme si, že jsme mladí, a chce to trošku originality a hlavně akčnost, že do rána zkusíme vymyslet nějaký budíček. Z totoho vylezlo to, že jsme skupinka asi 5 lidí každé ráno budili a o večerech zaháněli mládež do spacáků originálně vymyšlenou písničkou... Dobré kořeníčko zážitek a adrenali pro mě :D

 

PROGRAM - MADRID

Přejezd do Madridu trval asi 8 hodin - něco kolem 600 kilometrů. Většina cestu prospala... Těšili jsme se na teplé a lepší jídla po madridských restauracích.

V Madridu jsme spávali opět v tělocvičně - tentokrát nás tam bylo ubytovaných namíchaných pohlaví jen 600... V Reus o dvě stovky více.

Teď ten hlavní český dopolední program  od 16. do 20. srpna shrnu do jednoho odstavca. Jednu biskupskou katechezi jsem prolítala na záchod a prostála ve frontě ke zpovědi, ke které jsem nakonec nešla, třetí katechezi jsem strávila v místnosti pro první pomoc jako zdravotník, čtvrtou katechezi jsem slyšela ve slovenském centru od slovenského biskupa - takže jsem půlku proklimbala a zbytek nerozuming :)  Teď jsem to vážně přehnala :) Ač je to, co jsem napsala, pravdivé, z každé katecheze jsem si něco odnesla... Třeba popis biskupa Graubnera toho, jak se dříve soukal do trabanta, jak je důležité, abychom si hledali věřící partnery - je to pro nás vlastně taková křesťanská povinnost, atd... Na slovenské katechezi nás přesvědčovali, abychom se stali svědky Kristovými a ne Jehovovými :D Tam u Slováků jsme byli celý jeden dopolední předprogram - uchvátila mě jejich kapela... ne, že by čeští Credenci na českém centru nebyli dobří,  ale ti krásní Slováci... a ta Slovenština  a romantické písničky... Aj CD jsem si mosela koupit! Štvalo mě, že jsme na ty Slováky nešli o den dříve, bo tam při mši měli zásnuby!!!  Co se týče českého předprogramu:

- byli jsme několikrát vidět v TV Noe :) akorát jsme prý na zamávání rodičů nereagovali

- českou mši měl pokaždé jiný biskup, jednou zaskakoval kdosi biskupa Herbst - ten ležel zlámaný v nemocnici (to mě zaujalo:))

- po katechezích každý den bývaly diskusní skupinky. Jednu z nich jsem měla na starost. Řešili jsme to způsobem jednoduchým - zatímco ostatní vroucně seděli v kroužku a přemýšleli nad biskupovými slovy, my šli hledat frontu na oběd a při obědě jsme to řešili... Bylo to fakt lepší, s prázdným žaludkem jsme byli agresivní a neschopní racionálního přemýšlení (teda smím-li mluvit i za ostatní :))

- jedno dopoledne jsem strávila jako dobrovolná zdravotnica... Upřímně řečeno - šla jsem do toho kvůli tomu, abych viděla krev (což se mi podařilo:)) a abych nevyšla z praxe.. takže trošku ze sobeckých důvodů, no  a co :) no  a na službě jsme byli s mladým čerstvým panem doktorem . hematologem, takže z toho mám zážitek dodnes! Pořešili jsme darování krve, plasmy, kostní dřeně, trombózu a mnoho dalšího, co mi už dlouhou dobu před tím nedávalo spat. Výborná zkušenost, pro příště všem doporučuju! Nelituju toho, že jsem kvůli tomu přišla o katechezi... Jo - myslela jsem si, že tam nebude co na prácu, ale opak se stal pravdou! Chodili tam lidi furt s nejrůznějšíma kravinama aj závažnýma případama... Toš jen tak pro Vaši informovanost...

- součástí programu každého dne byla hádanka - stručná a vtipná scénka - např. Jan Pavel II., Cyril a Metod (napřed si všichni mysleli, že se jedná o Pata a Mata :)), a další vlastně nevím, bo jsem tam chyběla na katechezi - a ty scénky buď katechezi následovaly či předcházely. Každý den na přeprogramu měl vlastně svého patrona, kterému se program věnoval - buď scénkou, nebo návazností na katechezi... My, jako poutníci, jsme prý měli na výběr z jakéhokoli programu po Madridu, ale českému jazyku jsme přecejenom dávali přednost...

Ty české programy - mše, katecheze, skupinky, byly vždy celé dopoledne. Pak jsme většinu dne strávili ve frontách na jídlo, na záchod, po parcích- nádhera sama!, po památkách v okolí.

V první den setkání se vítal papež. Šla jsem na tuto slávu jen s Andulou. Naštěstí. Tyma davama jsme se probíraly hodně dlouho... Po dlouhém davovém výkyvu jsme dorazily na nějaké místo, ani jsme pořádně nevěděly kde jsme. Metro preventivně nejelo, davy se řítily několik kolometrů po zatarasovaných cestách... Tisíce policajtů, sanitek, dobrovolníků, lidí... Došly jsme s Andulou před obrazovku - kus od hlavního ceremoniálu s papežem. Na tu obrazovku jsme byly odkázané, nic víc jsme neviděly... Tak jsme papežovi zamávali  a šli jsme s davem na dvouhodinovou zpáteční cestu zase zpátky na ubytování. Další den odpoledne byla křížová cesta. Po zkušenostech z předešlého dne, kdy jen jdete a jdete v davu a nevíte ani kam, nikam vás nepustí a vidíte houbelec jsme se rozhodli, že na tu křížovku nepůjdem a  vyberem si  z široké škály nabídek k alternativnímu programu. V brožurce psané anglicky jsme hádali, cože za akce to kdesi vlastně jsou... Vybrali jsme si podle sympatií, že půjdem do nějaké haly na eucharistickou adoraci s modlitbou za uzdravení. Vypadalo to zajímavě  a měli jsme dobrý pocit, že ten čas využijem lépe a pro Toho nahoře než v davech... Tak jsme se zavčasu vydali na cestu. Nikdy jsem pořádně nevěděla kam jdem, v mapě jsem se jaksi nevyznala, tak jsem šla jen za ostatníma z naší skupinky. Toš jsme šli a šli, a narát jsme se objevili na cestě u té křížové cesty - sbíhaly se tam zrovna davy, ale stihli jsme si tu křížovku krásně projít a viděli jsme naživo většinu těch zastavení. Došli jsme na místo adorace - u vchodu ochranky, kontroly baťohů - musela jsem kapesní nožík schovat hodně hluboko - a prošla jsem v pohodě:D teda jen fyzické :) Došli jsme dovnitř - velikánská hala jak na 2 hokejové hřišťa se zaplňovala lidima... Začal program tím, že nějaký týpek - asi farář či co - měl asi přednášku... v angličtině samozřejmě, tak se někteří  naší skupinky prospali. S Andulou jsme se jakštakš snažily přemýšlet a překládat. pak ten týpek skončil - a začal přímý přenos té křížové cesty s papežem promítaný na 6 obrazovkách. Mazec! Vzdali jsme se toho pro naše dobro, a Pán Bůh nám to ještě doplnil tím, že jsme krásně viděli, lépe než ti, co tam byli fyzicky přítomni. Tak jsme s anglickou brožurou prožili pěknou křížovku, Andula mi překládala, kdo zrovna kříž nese a o čem to zhruba je... třeba u jednoho pádu nesli kříž mladí vyléčení z drog, a tak... Takže jsme nečekaně prošli křížovou cestou s papežem. Byla jsem ráa, že jsem to viděla. Vždycky jsem do letošk viděla záběry z dřívějších setkání mládeže  anechápala jsem tu souvislost křížové cesty se setkáním mladých. Tam jsem to plně a krásně pochopila, konečně... Skončil přímý přenos, a pokračovala ta adorace, na kterou jsme záměrně šli. Velikánské nasvícené podium všema barvama, uplně profesionální, vidět na to podium mi vynahradilo být v publiku na superstar nebo něco podobného:) fakt mazec... byla vystavena Monstrance a byla vedená adorace sympatickou ukecanou paní ve středním věku. O čem mluvila, moc netuším, ale duchovní zážitek z této adorace jsem si odnesla veliký... Asi jeden z nejintenzivnějších! Promítaná monstrance na ohromných obrazovkách, dalo by se říct, že jsem Mu viděla přímo do obličeje... Kapela asi patnáctičlenná byla excelentní! ty písničky se rozplývaly na duši!!! Jestli to někde seženu na netu, tak se rozplynu blahem... No prostě nádherná a neopakovatelná asi dvouhodinová adorace...   V jiný den jsme chtěli jít na muzikál o Janu Pavlu II. Došli jsme tam, beznadějně plno. Uvažovali jsme ještě o výstavě Matky terezy, ani tam jsme nebyli a doteď vlastně nevím proč. Prý stála za to. Jeden večer jsme byli ve velikánském parku, po kterém vystupovalo několik skupin zároveň. Slyšeli jsme krásně zpívat sleou zpěvačku, ale taky třeba patnáctičlennou skupinu z Kanady, zpívali worship, duše nám oplývala, zvláště, když hráli a zpívali mi známé písně z klipů od P.Šupola...

Účastníci světových dní byli akční, na mě někdy až moc. Dávali se furt s někým do řeči, člověk se musel nutit do toho, aby ze sebe vyžblekotal něco anglicky. Hlavně ti nečeši stále chodili za ostaníma a vyměňovali. Hitem letošních dnů mládeže byly placky. Aj děcka od nás povyměňovaly placky z Koreje, Japonska, Ameriky a ještě mnoho dalších zemí... Mě to nelákalo, na co by mi to doma bylo:) tak jsem se aspoň dívala na ostatní... Kontakty se taky sbíraly, tomu jsem se nevyhýbala :) Měnilo se nejčastěji v metru - ta byl čas a vhodné klima:D V metru se také nejčastěji seznamovalo - nejčastěji vyřčená věta "where are you from?" zněla všema směry ve všech vagonech metra... Když byla lepší náladička, zpívalo se kdeco - jednou jsme se před cizincama pustili aj do koled - to bylo zvláštní celkem :D ale cizinci nic nepoznali:) Potkávali jsme v metru hodně i maminy s roztomilýma detičkama - kolikrát jsem se málem rozplynula nad slaďoučkým černouškem!! uááááá !!! krása!

Jedno takové odpoledne, kdy bylo opět parno skoro k padesáti stupňům ( v 11 večer bylo už jen 30:)) jsme se s Andulou (sestřenka) vypravily samy na výlet a na jídlo. Andula si dělala srandu, že si mám vzít mapu a někam ju dovést do restaurace na řádný oběd, tak jsem to vzala vážně a šlo se. Než jsme nastoupily do metra, ukázala jsem si na mapce metra sympatický bod, název stanice, že chcu jet tam a jelo se:D VZhledem k málo času, který jsme měly, jsme trasu zkrátily a jely do jiného neznáma, než jsme měli vytyčené. Chtěly jsme vypadnout prostě z centra někam do zapadákova, kde nikdo nebude, žádné fronty, jídlo hned a pojedem zpátky. Ostatní si opět vyčkávali v tříhodinových frontách a tak. Tak v to jedno nám osudné odpoledne, kdy jsme se s Andulou vydaly samy na oběd, jsme dojely do nějaké stanice. Drsný zapadákov teda :D Šak to tak taky dopadlo:D na večerní stravenku jsme si vyzvedly pizzu a pití v nějakém pajzlíčku - to jsme měly na večeřu. Už nám zbývalo jen najít něco na oběd. Dlouho jsme hledaly podle mapky. Andula se tam po strastiplném hledání ptala nějakého týpka - domlouvali se v angličtině  ašli spolu stejným směrem ke mně... jsem si z dálky říkala, co to Andula klofla:) pak se naráz začali chlámat, Andula zrudla, rychle se s ním rozloučila a přišla za mnou... Prý jí šel ukázat cestu, pokecali si anglicky a až skoro u mě zjistili, že jsou oba Češi :D Pokračovaly jsme dále v hledání restaurace pro oběd. Našy jsme první. V té nám řekli, že už menu pro poutníky nemají, ať jdeme tam  a tam. Dohledaly jsme druhou, nádherná italská luxusní restauračka - unaveně a šťastně jsme si tam sedly - a přišla za nama servírka s omluvou, že už zavírají... Šly jsme hledat dále - třetí restaurace nám řekla to samé co první, tak nás poslali do čtvrté. Došli jsme do čtvrté restaurace, kde jim Adula pološpanělskoanglicky složitě vysvětlovala, že chcem menu poutníka. Když nám řekli, že už jídlo nemají, já už se neovládla :) Vybuchla jsem totálně, ale fakt totálně smíchy, řinuly mi z očí slzy, nemohla jsem se udržet, musela jsem vyběhnout ven... svíjela jsem se tam smíchy skoro na zemi. Za chvilu za mnou vylezla Andula s tím kuchařem, že se mám okamžitě vrátit - tem kuchař se taky hrozně smál a dotáhl mě za rukáv tam  zpátky. Nebyla jsem schopná něco říct ani se na někoho podívat, jen jsem stačila zaregistrovat, jak z kuchyně vylezly 3 kuchařky, dívaly se na mě a spolu s číšníkem a barmankou se mi strašně řechtali... Polomrtvou a ještě chlámající se mě posadili s Andulou ke stolu. ta jim, za doby mé nepřítomnosti, složitě vysvětlovala, že já se vrátím, že chce jídlo pro dvě a ne jen pro sebe... Řeklli nám, že jídlo pro poutníky už nemají,leda jen něco španělského spešl. Už nám bylo všecko jedno, pátou restauraci k návštěvě jsme razantně odmítaly obě, tak jsme trnuly, co nám přinesou... Když jsem už z dálky viděla, co nám nesou, pukla jsem smíchy znovu :D donesli každé bagetu s prešutem :D přesně tu bagetu, kterou jsme neradi jedli třikrát denně pět dní v týdnu na předprogramu... Anduli trvalo dlouho, než mě uklidnila :D Dojedly jsme a zdrhaly honem za ostatníma...

JIndy jsme šly ve trojici kamsi do obchodu pro něco na chuť. Zjistila jsem, že mám po novém madridském baťohu vylétý opalovací krém... No jestli se opalovacím dal nazvat... Měli jsme si s sebou brat faktor aspoň 30, já šla do obchodu, vzala první krém co jsem viděla a až v Madridu zjistila, že je to 6 :D takže tento funkční krém se mi rozlil po baťohu... Šly jsme s dámama na náměstíčko ke kašně, já vytahovala po jednom ty věci od krému, Andula to umývala v kašně a Michala sušila... To na nás byla podívaná :D Místní důchodci, co tam věčně sedali po lavkách, z nás měli srandu :D V čistém baťohu se mi ten večer ještě roztentoval Ibalgin krém a do třetice všeho dobrého ještě rozlétá voda...

 

V sobotu, po posledním ranním českém programu, jsme se vydali na pěší pouť - cíl letiště ........, kde ten večer měla proběhnout vigilie se svatým otcem, veškeré davy tam měly přespat , prožít závěrečnou mši sv. s papežem - a vydat se domů.

Po dlouhé cestě jsme dorazili do našeho sektoru - byl celkem blízko k hlavnímu podiu, vlastníma očima jsme viděli na podium i na papeže ve velikosti dvou kuliček hrášku:) Po 15. hodině, kdy jsme konečně našli volná místa a "ubytovali se", jsme se unavěně vyvalili na karimatky a snažili se odpočívat. Moc to nešlo, přes teplotní výšku 50 stupňů a nemožnost schovat se do stínu. Příštích 6 hodin jsme úplně všichni byli odkázáni na pobyt ve vlastním sektoru, na svém místě, na přímém slunci (stín nebyl vůbec nikde!)... Mohli jsme jen kecat se sousedama Italama, Francouzama nebo Korejcama. Nálada brzo pro počasí klesla, tak jsme jen leželi. Bylo nepředstavitelné snažit se usnout, když jste totálně zpocení, že z vás neustále kapou kapky, a slunko nad váma pálí nejvíc z celého dne. Na hlavním podiu byl celé odpoledne i podvečer program - koncerty nejrůznějších kapel. Jednou jsme se vydaly s Míšou na vodu a na záchod. Po kilometrové cestě ke zdroji jsme záchodové fronty vzdaly hned, šly jsme pro vodu - pořadatelé vyřvávali, že voda došla. Vracely jsme se do našeho sektoru bez vody...bez vyčurání... To byla největší krize v mém životě... pak až později večer jsme se na záchod dostaly bez problémů, nedostatek vody vyřešili hasiči, kteří furt jezdili mezi davy a stříkali na lidi vodu... 
Jak probíhala vigilie, to většina i z nezúčastněných ví... Největší škoda bylo to, že jsme nerozumněli. Překlad do češtiny jsme neměli ani jednou za celé setkání mládeže...

Při vigilii a po ní pršelo asi třikrát, dá-li se tomu říct déšť...Po dřívějším ukončení jsem byla hodně zklamaná. Od té vogilie jsem čekala nejvíc... Rozhodly jsme se s holkama, že půjdem spat i přes to, že je takový větr  a prší... mám z teho zážitek dodnes:D Člověk se zababoluchal od hlavy k patě, navlékl na sebe co mohl (já měla celý spodek promoklý:)) ,. lehl a užíval si kapek intenzivně padajících po celé ploše xichtu... Usla jsem. Holky se ještě vzbudily brzo ráno a šly na záchod, já o ničem nevím:D Vzbudilo mě opět parno  a přímos vítící slunko do obličeja v devět ráno... Připadala jsem si vyspaná, ale opětovné horko mě brzo zase vysílilo. Vyčkala jsem na mšu. Při začátku mše se mi šíleně rozmotala hlava tak, že jsem si musela lehnout. Myslela jsem si, že je to v pohodě, když čtením v jiném jazyku stejně nerozumím a kázání jsme dostali v češtině na papíru, tak že tu bohoslužbu slova možu prospat... jenže situace byla taková, že se Anduli podařilo vzbudit mě po proměňování... POmalu jsem procitala, s pocitem, že jsem ještě nebyla od včerejška na záchodě a nastává tak kritický stav. Muselo se jít.S Michalou jsme se vydaly na kilometrovou pouť na záchod...Takže druhou půlku mše jsem strávila samotným procesem na záchodě a cestou k němu spojenou... Při chůzi jsem celou dobu poslouchala, takže se nedá říct, že jsem  z té mše s papežem nic neměla... Už od rána se to hemžilo davama (nechápou, kam šly), ale po papežově požehnání to byly mega davy :D čekali jsme dvě hoďky, než se to uklidnilo a vydali jsme se k metru - vyčkali několikadesítkovou čekající frontu na metro a v pohodě se dostali všichni do místa ubytování. jenže Španěli, jak se u nich prokázalo, zase nikam nepospíchali, tak nás nechtěli pustit k věcem do haly tak brzo, že nás tam pustí až k osmé hodině večer - za několik hodin... My dva dny nemytí, zpocení totálně  a několikanásobně, ve vlastní šťávě, a nemohli jsem dovnitř... tak většina Čechů seděla před bránou haly a odpočívala, jiní šli na pivo a do města... O pár hodinek později nás tam teda vpustili  amy se konečně mohli umyyyyyyyyyyyyyt ! To odpoledne jsem se seznámila asi s  nejvíce Čechama - tím, že jsme čekali na to otevření haly... takže k něčemu dobrému to určitě bylo... A taky jsme mezi sebou celkově dobře pokecali, zdá se mi. Nastal čas odjezdů jednotlivých autobusů dom. my vyjeli mezi prvníma, kolem deváté hodiny večer. Ještě než jsme konečně nastoupili do busu, zachraňovali jsem jedné spolupasažérce mobil, který jí zrovna spadl za plot vedlešího areálu:)

Sedli jsme polomrtví do busu a několikahodinová cesta dom byla tichá, ve znamení odpočinku... Musela byt zas 10hodinová pauza kvůli autobusu, tak nás vyhodili tentokráte na okraji Versailes..Ve frontě na záchod jsme zpívali - aj okolojdoucí se na nás blbě dívali:) prošli jsme krásnou Versailes jen tak zhruba, celé je to na dlouho.. naštvalo mě, že bylo zrovna pondělí a nešly fontány... taky jsme se nemohli dostat do zámku... S našou skupinkou a kaplanem jsme si sedli v té jedné zahradě na zem s tím, že si odpočinem. pak že si přečtem to papežovo kázání, ať víme o čem to bylo a dobře se to rozjelo ve filosofické debaty a docela dobře jsme se sdíleli a pokecali... fakt dobré to bylo! sešli jsme se po pár hodinách všichni v té jedné katedrále ke mši. Měli jsme pak mt ještě celý večer volno - do odjezdu,... Jeden akční kěnz navrhl, že co tam kdesi budem dělat, že si koupíme jízdenku a jedem do Paříže... tak jsem jela taky:D

Nádherná a kouzelná Eifellova věž, to nemá chybu ten barák, fakt! Jako správní burani, sedli jsme si přesně vprostřed pod tu věž na zem, vytáhli naše úžasné tuňákové saláty a začli jest... kolem nás zamilované dvojice spojené ústy... a my prožívali romantiku posvojemu :) dál jsme nedošli... Naša skupina asi 20 lidí jsme se vyvalili poblíž Eifelovky na trávu, udělali jsme si takový minipiknik- s výhledem na ozářenou Eiofelovku... To ani nejde popsat, fakt... Měli jsme tu věž z toho místa v trávě jak na dlani...

byl čas vypravit se na zpáteční cestu vlakem k místu odjezdu našeho busu - dojeli jsme tam brzo, tak jsme ještě hráli potmě hry... Bylo vidět, že už je před odjezdem, že mezi nama, Čechama, povolila taková ta bariéra, že se neznáme... Nasedli jsme pak v noci každý do svojeho busu a jelo se až do \olomouca...

CELKOVÉ PROŽITKY???

Velkým každodenním zážitkem pro mě bylo už jen to, že se sjelo tolik mládeže... Člověk šel po chodníku (jen občas, jinak se chodilo po cestách a hlavně na červenou), potkával stále nové a nové obličeje všech barev a odstínů... Když nás chytla dobrá nálada, začali jsme po kolemjdoucích vyřvávat OLÁ (španělsky AHOJ), ahoj, čau, hello, nebo jsme hlasitě vyřvávali nápěvy písniček - nejčastěji Vysoký jalovec a Kdo neskáče není Čech... To pak byl zážitek sledovat reakce těch, co nás potkávali :) někteří se jen usmáli, jiní nám odpověděli a k tomu se zasmáli... Skvělé na tom bylo to, že mezi námi a ostatními mladými z celého světa nebyla žádná bariéra... krom některých jazyků... Šli jsme v davu, komukoliv jsme řekli o foto, vybleskli jsme se, zeptali se navzájem z kama jsme a šlo se dál... Někdy nás zastavil náhodný člověk, který po nás loudil výměnu vlajky, ještě častěji se stávalo, že jsme si mezi sebou vyměňovali drobné dárky. Občas za nama došel někdo z druhého konce země, měl snahu vyptávat se z kama jsme dojeli a navázat kontakty... Konverzace byla ukončena po nezdárné snaze domluvit se (rukama, nohama)..

Nemuseli jsme se bát někoho oslovit, na každém byla vidět radost a ochota sdílet se s kýmkoliv. Díky těmto spontánním situacím jsem cítila tu sílu setkání, kdy jsme si všichni navzájem hodně hodně blízko... Ani ne tak jazykem, jak pocitem, že všichni patříme do jedné rodiny. A to nás,necelé dva miliony lidí, ohromně spojovalo... Po celou dobu setkání jsem "nadávala" na Babylon... Kvůli němu jsme byli omezeni spřátelit se s více lidma, než jen s anglicky a česky mluvícíma... Ale to už by bylo moc dokonalé :)

 

 

Co říct na konec? Velké díky VŠEM! Takovou zkušenost bych doma v dědině nezažila... Ani se známýma lidima... Ta atmosféra je prostě neopakovatelná, nikde jinde ju nezažijete, nikdo vám ji slovně nedokáže popsat. A o tom to setkání je. I když teď momentálně ještě nechápu plný smysl toho, proč jsem tam měla stoprocentně byt, jsem vděčná Bohu i Vám za tyto krásné srpnové impresionistické okamžiky strávené v Madridu...

AMEN! :D

Zobrazeno 2957×

Komentáře

klara94

Já sem to taky dočetla, úplně parádní článek :-)

petr

Taky jsem to dočetl až dokonce. Díky. Ani mě nemrzí, že jsem na setkání nebyl. Po přečtení mám pocit, jako bych tam byl. :-)

Zobrazit 7 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková