Den narození

Život přináší okamžiky zajímavé, odporné, nádherné, nejtrapnější, neskutečně náhodné, nepopsatelné, okouzlující, odrazující, .....

Troufám si říci, že můj život obsahuje nevyčíslitelnou škálu všech těchto okamžiků, na které ráda vzpomínám, při jejichž vybavování rudnu, zvedá se mi tlak a organismus je celý, chudák, rozhozený... Prostě je toho krásného víc :)

Známe to - v týdnu pro většinu z nás proběhne pět obyčejných dní, ve kterých se nic moc neděje... Následuje sobota - ta je pro mě taková jiná ( úklidový den, peče se, připravuje se vše pro klidné prožívání neděle. Ve většině případů je pohodová celkově, to když jsem někde v čudu a ne doma). A neděla, to asi nemá cenu popisovat... Nebo vlastně jo :) Neděla je pro mě takovou raritkou, kterou si vyhrazuju zásadně a jen pro rodinu... Jinak už si to ani nedovedu představit a lituju těch, kteří se v široké rodině moc nestýkají...

Tím jsem chtěla vyjádřit to, že lidi škatulkujou dny do určitých šuplíčků, ze kterých se stávají stereotypy...

Zjistila jsem, že jeden den v roce se všem těmto pravidlům zcela vymyká... a že jistá situace dělá pro každého jedince jiný den ze všedního zcela výjimečným a svátečním !

A tím je DEN NAROZENÍ...

Uvědomila jsem si to nedávno, kdy jsem tento významný den sama prožívala...

Den mých narozenin letos padl na úterek. Už dlouho dopředu jsem z toho měla mindrák, protože kvůli hudebce jsou mi odmalička úterky velice nesympatické.

Měl to tedy byt uplně obyč den, vstávat na praxi, starat se o babičky a dědečky na doléčovacím odd, jít do školy na jednu debilní hodinu psychologie komunikace, čekat 2 hoďky na bus, přijet dom, spat, večer něco podělat a jít zase spat.

Toto jsem od toho narozeninového dne očekávala... Jen zajímavé je to, že jsem se na něho těšila jak malé mimino... Někdo už o mně ví, že prostě nemám ráda, když se někomu přeje. Berte to ode mně, prosím, jako fakt, a nepřesvědčujte mě o pravém opaku. Ale to už je u mě na další kapitolu :)

Takže jsem šla spat den před dnem D s pocitem velkého těšení a zároveň s frustrací, že mě nečeká nic nového...

Pravý opak stal se pravdou.

Budíček nedal pokoje a já musela otevřít oči zase ve čtyři ráno. Je to hnus, možu říct, hlavně pro také spáče jako su já:) Stejně jako v ostatní dny, i teď jsem měla pokušení uměle zaspat. Těžce jsem rozhodovala o svém dnešním plánu práce... V prvé řadě jsem měla chutě dospat se. Popř. Dojet na praxi o pár hodinek později. Dobře vychovné svědomí mě namotivovalo k tomu, že jsem otráveně vstala a vykonala stereotypní ranní potřebnosti. Blbá nálada byla na světě. Nachystala jsem si tašku, kdesi cosi a vyrazila z domu.

Co to? Venku bílo? To není možné! Nálada nabrala obrátky o maximální počet stupňů! Při dobíhání budu jsem jásala a nadšeně pozorovala nádhernou hvězdnou oblohu a romanticky padající sníh... Bože díky! Splnil se mi sen - aby na můj narozeninový den chumelilo!

Při cestě busem jsem neklimbala a nedospávala co se dalo jako vždycky. Sledovala jsem cestu a užívala si ji. Dneska je pro tolik lidí naprosto obyčejný den, jen pro mě nejsvátečnější a nejvzácnější, co může být. Jen pro mě a pro Boha. Rozhodla jsem se, že dneska udělám cokoli mě napadne a že si budu užívat úplně všechno! Každý okamžik ! Protože žiju neopakovatelný den... Každou chvilku se v mém srdci rozléval pocit sounáležitosti a štěstí, který vrcholil chválami za Dar života směřujícími kdesi do nekonečna, do oblak...

Na praxi mě čekalo něco neopakovatelného. Nešla jsem na klasické oddělení, ale byla jsem poslána jako přechozí den na omrkování operací na sálech operačních. Ten požitek z toho snad nejde ani popsat ! Nádhera ! Bylo tam sice trošku víc krve než některý člověk normálně snese, ale užívala jsem si to... Je tak krásné objevovat a poznávat lidské tělo z totálně jiného úhlu... Asi největším zážitkem pro mě byl pohled na tryskající tepnu, která doktorovi vyklouzla z ruky. (Tajně jsem si to přála vidět, styděla jsem za tu myšlenku, ale když se to stalo, byla jsem nadšená:))

Škoda, že čas omrkávání rukou chirurgových utekl tak rychle. S těžkým srdcem jsem opouštěla ty fascinující prostory.

Následovala cesta do školy na jednu nejblbější vyučovací hodinu. Vždycky na mě někdo ze spolužáků (ze soucitu) počká a jdeme spolu. Zrovna v tento krásný den jsem šla sama... Zpočátku jsem cítila úzkost a jakousi opuštěnost, na druhou stranu jsem byla vděčná, že mám prostor být sama s Ním... Užívala jsem si dvacetiminutové cesty příč Hranicama a myšlenkama bloumala kdesi v nedohlednu...

Ta jedna ….....vyuč. hodina psychologie komunikace za ty 2.5 h čekání na bus absolutos nulos nestojí! Tentokráte jsem za ni byla celkem ráda. Ležela jsem v šatně na lavečkách a zase vláčela své myšlenky různými tématy. Byl to pro mě takový těžce filosofický den. Sledovala jsem taky z okna pomalu padající kouzelné vločky sněhu, které, jak jsem byla převědčená, padaly jistě na mou počest... Dostala jsem chuť na něco nezdravého. Rozhodla jsem se, že zajdu do Billy (naša svačinárna) a udělám si radost, když už je teda takový významný den. Koupila jsem si nějaké kokina v akci a jabko, abych uklidnila svědomí. Lehla jsem si zase na lavku v šatnách, žvýkala koupené zboží a užívala si přítomné chvíle, která se už nikdy nevrátí...

Probudila jsem se po půl hodině:)

Dosprintovala jsem na bus a jelo se domů... Půlhodinu cesty jsem věnovala své kamarádce a probraly jsme kdesicosi, samozřejmě pouze to, co bylo potřeba!

Doma jsem nasávala klidnou pohodovou atmosféru a s chutí dodala žaludku obsah. V kuchyni u tolu se postupně sešla celá rodina a vykládali jsme... Miluju toty časté a přitom tak vzácné okamžiky u nás doma, kdy se navzájem sdílíme. Nakonec jsme se taktéž rozešli každý ke své práci... To jsme ještě doma net neměli, takže má další činnost směřovala k odchodu na faru (přes zahradu) a vyřizování virtuálních korespondencí tam. Cestou tam i zpět jsem se kochala chůzí v gumákoch, červánky na obloze a kutícím sousedem, který se mazlil se svojima holubama:)

Dom jsem dorazila vcelku později než jsem čekala... zase jsem se najedla a chystala se k večerní úpravě organismu.

Seděla jsem ještě v kuchyni s maminkou. Poděkovala jsem jí za těch devatenáct let a přednesla jsem jí mé otázky každoročního typu – jak to bylo s mým narozením. No bylo to zajímavé:) ( To maminčino vyprávění:))

Od babi jsem před pár dny dostala sůl do koupele, kterou jsem se ihned rozhodla použít právě v tento významný den. Člověk musí myslet na relaxaci a seberealizaci i o významných událostech... Nasypala jsem si dost vonné soli do skoro vroucí vody, pozapalovala milion svíček a bylo. Měla jsem činnost na dvě hodiny:) Při vlezu do koupele jsem rázem zapomněla na obsah soli ve vodě. Ještě jsem si v tom, blbec, namáčela vlasy, mydlila obličej. Při nesnesitelném pálení očí mi to došlo. No co už, svědění celého člověka jsem musela odolávat následující celý den !

V pokoji jsem si nachystala učení – to aby se neřeklo. Samozřejmě se za chvílu v našom pokoju slezla opět celá rodina a vykládalo se. Kdybych aspoň teďkom věděla o čem:) No nic, bylo docela hodně hodin, když jsem švihla s veškerým učebnictvem a uvedla svůj organismus do vodorovné polohy. Filosofické tápání se mi nevyhnulo ani teď. Ještě několikrát po sobě jsem se dlouze dívala na displej mobilu, konkrétně na vepsaný datum. Právě při pohledu na mé narozeninové datum ve mně probíhají jakési zvláštní psychické procesy, které nedokážu pojmenovat a vtěsnat je do definic... Vždyť toto datum s tímto letopočtem už nikdy nezažiju! Už nikdy tento den nepřijde! Bylo mi z toho celkem nanic a rázem se mi přestalo chtět spat. I když, po několika minutách mě filosofie přešla a já s chválami a díky na rtech do chvilky pokojně oddychovala...

Tímto příběhem potvrzuji, že Bůh je totální Borec, který nezná pojem „stereotyp“ a umí se dokonale postarat o překvapeníčka:)

Můj letošní narozeninový den byl jeden z neopakovatelných skvostů, který se přidal k mé úžasné nitce života...