Má to vůbec smysl???

Nedávno jsem přišla na to, že člověk musí být psychicky v pohodě, aby dokázal prožívat radost se vším všudy...

Už je to něco jiného vstávat ve čtyři hodiny s pocitem, že jsem k tomuto poslání povolána a mám tam být. Organismus sám vyskočí a už se nedočkavě třese na to, jaké to dneska v nemocnici bude, co zažije, co ho potká za blbou situaci... Je to celkem adrenalin:)

Potkala jsem už hodně lidí s nejrůznějšími povahami, žebříčky hodnot, i s nejpodivnějšími náladami ... Snažila jsem se vžít do nejrozdílnějších situací, kdy devadesátiletá stařenka nám nadávla do kačen a museli jsme ji neustále chytat běhající po oddělení. Nebo naopak jsme vykonávali kompletní ošetřovatelskou péči u mladého člověka po mrtvici, z kterého zbyla jen "hmota" a jeho vnímání... Všechny jeho celoživotní potřeby se během pár minut nevratně změnily na potřeby pouze fyziologické...

Dnes jsem stála nad nemohoucím "dědečkem", do kterého vedlo nespočetné množství hadiček, vedle postele přístroj s umělou výživou, kolem postele pověšené fotky krásných asi vnoučátek... Otevírala jsem mu opakovaně ústa a nutila dostat do dutiny ústní alespoň částečný obsah přesnídávkou naplněné stříkačky... Naneštěstí k tomu ještě bylo na pokoji puštěné rádio, kde právě zněla pesimistická píseň jak blázen! Krmení nesoběstačného pána v kombinaci s poslechem hrozné písně mě opět dohnalo k přemýšlení !

Slzy hrnoucí se do očí vyjadřovaly mou bezmocnost...Jak takovým lidem pomoci?

To je příšerné! Proč musí lidé tolik trpět! Co je to za život, když jen "přežívá"!

Někdy nenacházím slova pro správné vyjádření, když se mě lidé ptají po smyslu utrpení...

Já prostě nevím...!!!

Sama si takové otázky často kladu a nenalézám a nenalézám...

Odpoví mi někdo???

Má toto všechno vůbec smysl???