Síla modlitby

Možná z ničeho nic, možná z nějakého neznámého důvodu jsem se pro něco rozhodla..znáte to, žejo, když člověk něco udělá a ani neví proč..instinkt...??? Svědomí...???

Vyrůstala jsem ve šťastné rodině mezi čtyřmi sourozenci...Zažívala jsem krásné chvíle a byla jsem šťastná...

Přišla doba, kdy starší sestry se od svých mladších sourozenců odcizily, byly stále zalezlé ve svém pokoji a potichu si něco šeptaly... starší brácha s mladším se začali stranit, abych jim nebránila a hlavně nekazila jejich sportovní utkání v pozemním fotbale, které se v naší domácnosti konalo několikrát denně.

A začalo to..Stále častěji jsem pociťovala samotu, nechtěnost a zbytečnost...

Nevím, z jaké příčiny či z jakého popudu jsem pocítila potřebu mít "novou" sestřičku, o kterou bych pečovala, se kterou bych trávila čas...pro kterou bych udělala cokoli..hlavně ať už jsou pryč ty strašné časy osamocení...

Každoročním přáním k Vánocům byla sestřička. Dlouhou dobu jsem prosívala při každé siruaci rodiče, že bych moc chtěla sestřičku...Rodiče mi odolávali s odpovědí, že jsou na miminko staří a už je nás dost...

Nevím od kdy ani jak dlouho, poznala jsem, že pomoc už jedině v modlitbě...každý večer jsem klekávala u své postele, brečela a prosila Pána Boha o sestřičku...Teď si ani nedovedu představit, jak se takové jednáctileté děcko mohlo asi modlit...Dostal se mi do rukou plakát s obrazem Medugorské P.Marie..s Láskou jsem jej vybarvila pastelkama a přilepila na skříň vedle postele...U tohoto obrazu jsem prolévala slzy bolesti a nadějné prosby... Pamatuji si jen, že to trvalo hodně dlouho, někdy jsem to i vzdávala a hlavně jsem už pomalu přestávala věřit v to, že se tak opravdu stane... Taky si plně vybavuji některé okamžiky, kdy jsem klečela před obrazem se slzami v očích a modlila se desátek - Kterého jsi z Ducha sv. počala...

Časem jsem to definitivně vzdala a nějak na to nemyslela...Dny v mém raném věku ubíhaly jaksitaksi a já vše hodila za hlavu... Do kostela jsem chodila z povinnosti a pro radost rodičů.

Nastal obyčejný květnový den 2003, kdy jsem přišla ze školy domů. Přišla jsem do pokoje, kde seděly na posteli dvě moje sestry, naproti nim maminka, nějaká skleslá, ztrápená. Po mém příchodu ztichly a přešly na jiné, mně už známé téma. Už při spatření této situace ve mně bleskla myšlenka..."Maminka je těhotná"...nevím proč! Dlouho mi to vrtalo hlavou a pak ona myšlenka opět odletěla...

uplynul měsíc, nastal poslední červnový den. Dostali jsme ve škole vysvědčení, přišli jsme dom a psychicky se připravovali na prázdniny! Ten večer jsme se dívali na večerníček, rodiče na zprávy. Seděli jsme tak v obýváku celá rodina a čučela na bednu... V jednu chvíli to tatínek vypnul, sedl si vedle maminky. Nechápali jsme, co se děje... tatínek se rozmluvil.."Chceme Vám s maminkou něco říct"...Seděla jsem naproti mu, podívala jsem se mu do tváře a v ten moment se mi vrátila "známá" myšlenka...Tlak v rychlosti stoupl, srdce nabralo dvakrát rychlejší obrátky, tělo se začalo třást nedočkavostí... Tatínek stroze pokračoval:" s maminkou to sice nechápeme, ale budeme mít miminko..." ticho. Do toho můj neovladatelný jásot s historickými  slovy:"Nemodlila jsem se zbytečně!" (tuto větu si dodnes všichni moc dobře pamatují...)...tatínkova první reakce byla: "takže ty za to všechno možeš!"

Nastal největší a nejkrásnější zlom mého života, který navždy změnil můj pohled na veškeré duchovno a vztah k Bohu samému...

V naprostém šoku jsem byla schopná zeptat se pouze na termín, jaké dáme jméno, a po chvilce ticha jsem odešla do koupelny... Slzy jak hráchy, v nepřeberném množství řinuly se velkou rychlostí po veškeré ploše obličeje......Nebyla jsem schopná řeči, jen jsem v neuvěřitelné radosti a euforii nenadálého štěstí volala stále dokola "Bože, děkuju!!!"

V ten den jsem chodila šťastná jak největší blecha a jen jsem jásala, výskala, skotačila a brečela radostí...

Maminka s těžkým srdcem opouštěla své 3 měsíce nové a spokojené zaměstnání, do kterého nastoupila po 15 letech mateřské se svými 5 dětmi...A ve svých 42 letech se připravovala na přijetí dalšího dítěte...

Průběh celého těhotenství jsem měla plně pod kontrolou, furt jsem maminku s něčím otravovala...Pamatuju si nádherné pocity z položení ruk na kopající břicho...Maminka věděla, co to bude, ostatní si mysleli, já věděla své:) Bráši furt tvrdili, že to bude Ondra...

A ejhle, zcela nečekaně, Alžběta se narodila pár dní po Štědrém dnu, zcela neohlášeně a o měsíc dřív...Popisování mé radosti a štěstí zkrátím, stejně to ani popsat nejde...Jak už to v životě bývá:)

Péče o novorozence, kojence, batolete,předškoláka, ...se stala mým nejvysněnějším, nejkrásnějším a nejplněhodnotnějším koníčkem s velkým K...

Ale co bylo důležitější, Bůh si mě touto nejkrásnější a nejnepochopitelnější cestou přivedl blíž k sobě... Den ze dne obrátil mou naučenou víru ve víru plnou Lásky, Něhy a Sounáležitosti...Dodal smysl celému mému dospívání a každodennímu životu...Dokázal mi, že Mu na mně záleží, mám u Něj své místo a můžu k Němu s čímkoli...Dokázal celé naší rodině i známým, že dětská prosba má veliký význam a má přednost před vším ostatním (naši mi dodnes "vyčítají", že nechápou, jak se "to" stalo, a že se modlili, aby dal Bůh děti mladším a ne jim...) ale v tomto případě měl můj "nápad" větší váhu a zřejmě i zapadal do Božího záměru...

Od toho dne plně chápu a hlavně cítím Sílu modlitby!

Dnes vím, a díky Bohu jsem i pochopila, jaký to všechno mělo smysl...

Ostatní ten smysl pochopí za pár let...