Když se rodiče pošlou do háje...

Stalo se v oněch dnech, že náš tatí vydal v den svých 49. narozenin nařízení o tom, že příští rok se prostě musí udělat oslava jeho kulatin... Celkem to naše mozky vzaly v pohodě, protože tatínek má opravdu známé v každém městě aj dědině a neudělat oslavu by byl snad aj hřích...

První, co nás napadlo, bylo vytvoření společného dárku. Znáte to, když se Vám na oslavě sejde miliony kytic, které do pár dní zdechnou, miliony vín a Fernetů, které se do pár dnů vypijou...a z dárku není skoro nic. My, tatínkovy hrdé děti, jsme daly hlavičky dohromady a několik měsíců usilovně hledaly východisko.

Padaly nápady různých druhů - lázně, Medugorje,...Už od začátku nám bylo jasné, že tatíneček, jakožto věrný a milující manžel, bez své drahé polovičky nikdy nikam za žádných okolností ani podmínek nikam neodjede... Takže jsme hledali a přemýšleli nad variantou jejich společné dovolené.....

Nevím který, ale jeden z mých chytřejších sourozenců přišel na nápad poslat je do Říma... Prognóza byla velice příznivá, takže od jiných nápadů jsme upustili a šlo se vyjadnávat...

Musím říct, že sestra to zařídila výborně:) Jelikož byl tatínkovým celoživotním snem let tedadlem, zakoupila letenky. V Římě sehnala jako průvodce mladého bohoslovce, kterého tatínek kdysi chvilku učil hrát na varhany.... A bylo to:)

Kruté časy nastaly v naší domácnosti, kdy více jak tři čtvrtě roku muselo se mlčiti o našich veškerých plánech. Nemohli jsme vydržet nadšením, když jsme si představovali ve všech barvách a situacích jejich reakci... Někdy jsme si mysleli, že rodiče náš rozhovor plný emocí a těšení museli slyšet.

Čas oslavy se blížil. Sehnali jsme veškeré potřebné infomace o jejich dovolené a vyrobili falšovaný poukaz s letenkou. Můžu říct, že takové těžké mlčení, které muselo byt, to byla krize... Věděli jsme o tom pouze my, sourozenci. Obeslali jsme veškěré příbuzenstvo dopisem, ve kterém jsme  jim nabídli příspěvek na dárek, ovšem i oni se to dozví až na oslavě, v rámci zachování překvapení.

Následoval týden posledních příprav k vykonání oslavy a my jen netrpělivě čekali na chvíli, kdy tatí otevře tu zatrackanou krabicu s jedním papírkem....

V noci před oslavou sestra čelila snu, kdy naši rozbalili dárek a řekli naštvaně, že nikam nejedou...  S takovým pocitem jsme přišli i na oslavu.

Přípravy v ten den popisovat nebudu. I já jsem měla co dělat, abych nervově a psychicky vydržela doma ten nátlak emocí a všechno kolem toho. V rychlosti před samotným zahájením oslavy jsem  zabalila dar do tří krabic v sobě a šlo se na věc...:)

Nastala nám, sourozencům, drahá a strašně dloooouho očekávaná chvíle. Já sama jsem se třásla nervama jak ratlík při pomyšlení, že za pět minut už TO bude...

S Honzíkem jsme vystoupili na playback s písničkou S tím bláznem si nic nezačínej...tatínkova snad nejoblíbenější..a  Maruška Rottrová mu předala společný dar.

Jeho typické grymasy při rozbalování musely rozesmát aj nejzatvrzelejšího  pesimistu a negativistu v jednom!!!

A tatínek otevřel. A skoro nemohl přečíst. Nedočetl...Chvíle ticha...Slzy dojetí do této chvíle nic netušící maminky... Po chvilce ticha velký rámus... A tatínkův oznam, že kdyby věděl, co tam je, rozbaloval by to důstojněji:)

Je jasné, o čem jsme se u nás doma celý další měsíc bavili... Řešilo se, jak tam pojedou, co s sebou a co ne atd...

V kalendáři jsme dolistovali konec října a naše milé rodiče jsme doprovodili na cestu jim poprvé společnou.

Moji rodiče se vypravili poprvé ve svém životě na samostatnou společnou dovolenou po 27 letech...Během pobytu nám psali, že děkují za líbánky, akorát že tam musijou hodně chodit, což náš tatínek možná těžce nesl... Když jednou nebo dvakrát volali, nebylo slyšet skoro nic, jak se navzájem překřikovali...No asi to o něčem bylo...

Horší situace nastala u nás doma..Mé nervy se brzy vypařily a já zůstala úplně bez nich.... Zlobivý brášin v nejhorší pubertě, zlobivá sestra v prepubertě, to byla vražedná kombinace!!!

Skoro každý večer na večeřu chleba ve vajíčku, bo jsme to neuměli vychytat s koupí chleba:) Do toho nám psala sestra pracující v hotelu, co si právě dává za jidélko a jak jí chutná...

Nestíhala jsem žehlení ani praní, natož třídění ponožek a zašívání.

Nevěla jsem kolik čeho koupit, aby nepochybělo ani nezbylo...(Snaha byla:))))

Jen jsem chodila po baráku a uklízela a uklízela...A skoro nic na tom nebylo vidět...

Nikdo mě v sobotu ráno neotravoval a tak se stalo, že jsem otevřela pomalu a zdechle oči a bylo půl dvanácté...ostatní měli leháro u televize...

Během dne jsem si lehla a chvilku odpočinula...Našla jsem hodně času na čtení maturitní literatury...NIkdo mě nehonil!

Neustále jsem měla na mysli: udělat to teď nebo až za chVilu? Musím to vůbec dělat?

Nemusela jsem vařit, bo nám maminka objednala obědy ze školní jídelny...Nenašla jsme někdy ani čas, abych pro ten oběd došla a taky zašla pro sestru do družiny...

Nemohla jsem puberťáka dohnat k úklidu koupelek, natož uklidit kuchyň.

Prostě se to nedalo!!!!!! Fakt někdy ne!

Během celého pobytu rodičů v Římě jsme s nimi soucítili neuvěřitelnou a strašně velkou radost! Oni si to tam tak užili! Je to mazec:)

A tak jsem byla strašně ráda a zároveň se mi ulevilo, když jsem je po týdnu zase uviděla doma mezi futrama. Sice jsem se pak musela vyspat z bolesti hlavy z toho neustálého naslouchání mluvícím přes sebe rodičům, ale myslím, že toto všechno jaksi svým způsobem stálo za to!

Užili si to jak rodiče, tak my "nešťatsníci" doma...

A stejnak nechápu, jak to všechno maminka doma zvládá!!!!!!!!!!!!

A