Život jako život...

Opět jsem za sebou měla perný den.

Ve škole po mně chtěli nadměrné množství vědomostí, o přestávkách jsem chystala program na děkanátní setkání schol.

Po příchodu domů a splnění základních domácích povinností jsem dvě hodiny "venčila" pětiletou sestru. Jezdily jsme na kole, trhaly bylinky na čaj, vozily kočárek s panenkou,... K večeru jsem se z vlastní vůle zúčastnila bohoslužby. po následné samovyrobené večeři a nachystání potřebných učebních pomůcek na další den jsem zůstala sedět v pokoji na židli totálně bez energie a bez chuti dneska ještě něco dělat...

V tomto stavu jsem volila jako vždy pouze jediné řešení - cestu do kostela........

............

A tak jsem se onehdy pozdě večer vracela z kostela domů. Cítila jsem se odpočinutá, plná elánu a sil do dalších činů... V hrobovém tichu našeho vcelku velkého chrámu se mi v hlavě většina věcí rozležela. Napětí se uvolnilo, myšlenky se provětraly a já se cítila skvěle. Procházela jsem se naší momentálně tichou a klidnou vesničkou domů...

Při pohledu na oblohu mi zaplesalo srdce. Jaká krása! Slunce již schované za světlem prosvícenými mraky vyzařovalo na zem své poslední paprsky. V tu chvíli nebylo barvy, která by se na obloze neobjevila. Červená proplétaná žlutí a modří tvořila originální červánky...Jak neobyčejné bylo mé stanutí uprostřed návsi s očima upřenýma na nebeský zázrak přírody...Přírody???

V úžasu a strnutí se mé svalstvo opět navrátilo k uvolnění a nohy se konečně rozešly dále...

Zahleděla jsem se do odhaleného okna jednoho domu. Za ušmudlanou záclonou se v malém obývacím pokoji rozčilovala paní. Znám ji. Je to celá ona:) Její dvě děti seděly se sklopenými hlavami "zařezané" do sedací soupravy a mlčely.  Zastavila jsem se a čekala, co bude následovat. Paní zřejmě zesílila volume, neboť její pronikavý hlas začal doléhat až ke mně. Nemohla jsem poslouchat, šla jsem dále.

Procházela jsem kolem rohu starého domu. I do tohoto obydlí jsem díky odhrnuté roletě nenápadně směla nahlédnout. Čtyři páry znuděných očí zahleděné do nesmyslného televizního programu, stůl před obrazovkou zaplněn lahvemi od oblíbeného sladového vínka zejících prázdnotou.

V jiném okně jiného domu v jiné části obce zela shrbená silueta straší osoby. při míjení tohoto místa jsem onomu starci viděla do tváře. Zasněně přel svůj zrak do nejvzdálenější dálky....Jeho myšlenky byly zřejmě v nedohlednu. Bůh ví, nad čím vlastně přemítal. Nad budoucností? Nad tím, co již bylo? Jeho mimika v obličeji vyjadřovala neutralitu pocitů. Možná lhostejnost ke stárnoucímu životu...Stařec zahleděn do neurčita byl hluboce zamyšlen, načež jeho tvář zesmutněla. po chvilce mého nenápadného zkoumání muž vklouzl do reality, krátce prohlédl okolí, narovnal se¨, otočil, a vzápětí jeho postava zmizela za záclonou. po zybtek mé cesty domů jsem přemýšlela...Spatřila jsem ještě mnoho dalších ukázek toho, jaký život vlastně mí spoluobčané jakéhokoliv věku vedou...

Kráčela jsem chladným večerem. Tmou noci pronikaly na cestu přede mnou pouliční paprsky, tichem večera se nesly zvuky mých podpadků. Po utišení mých vzbouřených myšlenek jsem tiše a hluboce vnímala svou Existenci...Mou jedinečnou, neopakovatelnou a křehkou existenci...Uvědomila jsem si znovu, že každý dostal včetně daru Života i svůj žvotní úděl. Úkol, který má na zemi splnit. Každý z nás má při plnění onoho poslání prožít co nejkrásnější, nejplnější a nejplodnější Život. napadá mě - jestli jsou vůbec někteří občané naší vesnice šťastní...Možná ses mířili se svým údělem a alespoň přežívají, když si nemůžou užívat. Proč je takových lidí v okolí tolik? Je to dáno "osudem" nebo je to jednotlivci???

Ten večer, kdy jsem odcházela z kostela domů, jsem zpovzdálí zahlédla nespočetné mnoýství lidí, kterým něco chybělo, kteří byli smutní nebo zakoušeli nespravedlnost či bezpráví...

Je to Božím záměrem???

Proč jim byl takový život dán???

A proč takový život nebyl dán i mně???

Všímám si už delší čas, že mnoho lidí, včetně mých vrtevníků a přátel řeší velké problémy, které jsou pro mě klidnou samozřejmostí... Někteří lidé se pozastavují nad nedokonalostmi druhých, vyžadují stoprocentní plnění svých práv, chtějí spravedlnost a nesnesou křivdu či vytýkání chyb. Hodně věcí zveličují, chtějí si vše vyříkávat na rovinu, neumějí odpustit, neustoupí od odplaty či pomsty...

Proč já takovým životem nežiji?

Znovu podotýkám. proč takový život nebyl dán i mně???

Mohla jsem bez problémů a úplně v pohodě zapadnout do dnešní společnosti, neřešit zítřek a užívat si svobody...Ale Bůh to zřejmě nechtěl. Asi má se mnou jiný, zcela rozdílný plán.

Obdržela jsem šťastný život. Žití bez problémů a bez nenávisti k lidem. Své štěstí hledám ve vztahu s kristem, který zatím jako Jediný mi dá to, co potřebuji. Zásobuje mě pokojem, jistotou, láskou k druhým a důvěrou v Něho samotného... Přijala jsem do svého života Boha, kterému jsem se odevzdala a On mě dokonale vede. Záleží jen na tom, jestli se snažím Jeho plány rozpoznat...S Ním jsem šťastná a v životě nemám absolutně žádný problém. Jak je možné, že zrovna já žiji šťastně a lidé kolem mně žijí z beznaději, problémech, v temnotě...

Nechápu to. je to prostě Dar, kterého si nesmírně vážím.

Život bez modlitby a služby druhým¨je úplně o ničem. Řídím se Jeho slovem, snažím se jít za Jeho plány a jsem šťastná...

Jsem provozovatelem skvělého Božího záměru...

Krásný a neobyčejný život přeji všem....................