Mamííííí, konečně za Tebou jeduuu!...

Den plánovaného odjezdu byl tu.

Vstala jsem ve stejnou dobu jako v obyčejný prázdninový den....Nechala jsem si záležet na tom, abych byla dobře vyspaná:) (tentokráte to bylo pouze do devíti).

Teď už ani nevím, co jsem vlastně celé dopoledne dělala. Pamatuji si, že celý barák byl vzhůru nohama. Maminka, která jediná zůstávala doma, byla nejvíc nervózní. Bratr s tatínkem byli již u konce se svým balením, zatímco já stála v odrbané sukni a promaštěné zástěře u plotny a smažila řízky. Mně samotné to bylo jedno, ale kvůli klidu maminky jsem byla povinna klást zlatavé křupavé řízečky zvlášť na hromádky podle druhu masa. Oněch vepřových a kuřecích hotových částí bylo nakonec přes dvacet:)

Polétavši po domě jsem sháněla zakonzervované potraviny pro chlapy a mě na celý týden.Tři hodiny před samotným odjezdem jsem usoudila, že je nejvyšší čas připravovat se na cestu. V klidu a melancholii své výborné nálady jsem si pomalinku polehounku nabalila svoji cestovní tašku. Snažila jsem se zachovat klid, ale přes celkouvou náladu všech podílejících se na balení jsem to tak trošku nezvládla...Co už...Do toho u nás byla od rána Maruška, moje velice dobrá přítelkyně:) a odpoledne dorazil i bratranec se setřenkou...Po rušných a nelehkých zmatcích bylo vše nachystáno. Padaly poslední rozlučkové pusinky a křížky na čela, (kupodivu neukápla žádná slzička,) a šlo se na zastávku.  Z dálky to muselo vypadat fakt srandovně...:) před barákem se k nám přidala ještě sousedovic sestřenka s bratránkem. Takže celkem osm lidí se prošlo naší uličkou s neskutečným množstvím zavazadel. Ještě k tomu všemu se přidala naša mami, naša malá Bety, babička, teta a ...to už je vlastně všechno. Bohatě to stačilo:)

No a na zastávce jsme čekali něco přes hodinu, bo náš bus měl decentně malinké zpožděníčko:) No neva, aspoň jsme se pořádně podělili o své očekávání a předtuchy...

Autobus teda nakonec dojel. Jelikož jsme nasedali poslední, zbyla na nás místa úplně vzadu. Byli jsme rádi, o tyto místa se u nás už od mala na základce vždycky každý pral..No ale my netušili co nás s tímto čeká:)   

Tak teda: jelo se!!!   Hurááá, radovali jsme se, že je před námi osmnáct hodin cesty...

Valná většina z nás jela do Medugorje poprvé...Já sama jsem se na tuto "dovolenou" těšila už od ledna, kdy jsem tuto pouť dostala jakože k narozeninám. Jak už jsem se kdysi kdesi zmiňovala, Medugorji jsem měla slíbenou odmala...A teď se mi plnil sen!!!Od doby, kdy jsem věděla, že do Medugorje pojedu, jsem se modlila k P.Marii. Do této doby jsem k ní neměla žádný vztah. Opravdu. Nějak jsem ji nevnímala jako důležitou pro moji víru a poznávání Boha...Prosila jsem ji, aby mě v Medugorji nějak k sobě přitáhla a naučila mě milovat Ji.

Cestu jsem tvz. prospala. No jenže na těch zadních sedadlech to fakt nešlo..Bylo tam takové nehorázné vedro, až z toho všichni umírali...Ostatním v buse bylo hej, protože měli fajnovou klimatizaci. My klimatizaci nepoznali...S Andulou (sestřenkou z jedné strany) jsme většinu času strávily v uličce autobusu. Bylo tam výborně!!!Akorát jsem musela spát s nohama a rukama u sebe, bo jsem je neměla opravdu kde natáhnout. Ale něco na tom zajímavého bylo. Každé tři hodiny byla zastávka s přestávkou (logicky). No a když jsme vždycky zastavovali, Andulinka na mě hukla ať vstávám a tím pádem lidem umožním výstup ven, na čerstvý kyslík a ostatní ty plyny. No a já vždycky rychle hupla na nohy, vzala deku co byla pode mnou a vylezla bosky ven. A teprve tam jsem se vzbudila:):) Jsem se vždycky divila kde to jsem:)

Cesta rychle utekla. Modlily se růžence, zpívaly se možné i nemožné kancionálové písně...no pohodička...(to není ironie!!!) Brzy nad ránem, vlastně tak v normální ranní hodinu, jsme dorazili někde v Chorvatsku na pláž. Můj orientační smysl je na nule, takže opravdu nevím, kde jsme se nacházeli. Podstatné je pro mě to, že jsme před sebou měli sedm hodin u moře...S Nikou jsme se šly převléct do plavek. kabinky u pláže byly jak jinak než zavřené, tak jsem došly k nejbližšímu hotelu. Přišly jsme do nádherné moderní přijímací místnosti. V hadrách na venek:) Vrátná v krásném kostýmku na nás hleděla. Po minutě tivha jsem ze sebe vůbec poprvé za celé prázdniny vypustila anglickou minivětu: "Is there any toilet, please?" ( a ještě k tomu blbě:):):)) Slečna nebo paní, to jsem fakt nepoznala, mi odpověděla:" ano, máme ho tam za rohem":) nevím, jestli to, že su Čech, poznala podle zvuku angličtiny, nebo mě slyšela mluvit na Niku. První trápásek byl za náma.

Došly jsme šťastně na pláž. Musela jsem ze soucitu sníst dva řízky. Byly teplé a rozbředlé a nasáté okurkovou šťávou a ...překonala jsem se. Mohla jsem jít s plným trávícím systémem do vody. Žbluňkla jsem tam sebou ani nevím jak... Pár těch prvních hodin mě to fakt nebavilo. Co mám dělat v moři - já, bazénový a podvodní typ, který musí pod vodu s otevřenýma očima. Otvírat jsem je raději ani nezkoušela, stačily mi často naducané přesolené rty, které jsem po vynoření musela olíznout...Huba se mi křivila...Po vylezení z vody jsem si vždycky musela dát nějaké kokino. Kdyby mi v tu dobu někdo nabídl tyčinku nebo nějaký podobný slaný sajrajt, omlátila bych mu to o hlavu:). Až pár hodinek před odjezdem někoho napadlo vytáhnout potápěčské brýle. To bylo něco pro mě!! Sice mi tam párkrát něco nateklo, ale bylo to OK. Zkoumala jsem chorvatský podvodní svět. Ty nádherné rybičky mě přešly po tom, co jedna rybka bratránka kousla do lýtka...potvory, pak jsem je už jen rozháněla...Byly rychlejší...Sbírala jsem zajímavé kamínky. Po hodině mi celá hromádka celá spadla zpátky do vody...hmm...Cítila jsem, jak mi části těla rudnou pod náporem neoblomného pálícího slunce...Nastal čas sušení všech povrchů těla, mazání různými krémy, dojídání odporně teplých svačin, a pokračovalo se v hromadné autobusové dopravě do Medugorje. Byli jsem tam po dvou hodinách.

Moje touha se splnila. Můj sen se změnil v realitu. Mé tělo se otřáslo štěstím, že jsem TAM.

"Maria, teď je všechno na Tobě!..."

(pokračování příště)