Co rodiče dokážou:)

Na den mých sedmnáctých narozenin asi jen tak nezapomenu...Pravda, toto přesvědčení mě drží alespoň půl roku po každých narozkách...Ale letos to bylo trošičku jiné...Tedy ze strany mých rodičů:)

Pamatuji si. Byla to neděle. Vstala jsem s mimořádně sváteční a nesmělou náladou...Tyjo, kdo mě dneska asi nejvíc překvapí...( v naší rodině o šoková či nečekaná překvápka opravdu není nouze:)). Musím přiznat, že první to byla maminka:). Ráno před kostelem jsem vyslechla na tucet automatických,ale i neobyčejných přání...Taková normálka. Po příchodu domů jsem se dala do vaření nedělního slavnostního oběda. V klidu a pokoji nedělního slunečného dopoledne si vytahuju hrnec na polévku ze skříně pod dřezem. V tom už z dálky slyším dupot po schodišti a neoyčejný hluk. Do kuchyně se přiřítila udýchaná maminka. "Kde mám tu našu plnoletou dcerušku!?" stojím přímo před ní s otevřenou pusou. Ptám se nevěřícně:" Koho tím myslíš?" " No přece Tebe!" maminka stojící přede mnou mi podává gerberový pukét a celá září. "Vítaj mezi plnoleté! Všecko nejlepší k osmnáctinám"...stále stojím zaražená, nyní už i s kytkou v ruce a nechápu. V následujícím okamžiku, kdy ze mě vyhrklo, že je mi sedmnáct, se maminka chytla za hlavu a obě jsme vyprskly smíchy. Nebyl to takový ten obyč smích, kdy se člověk popadá za břicho a nemůže se nadehnout. Byl to ultra smích, kdy jsme smíchy bečely a já se válela v křečích po zemi...Mami byla nešťastná, že dnes všem v obchodě a před kostelem podávala o své čerstvě sto devadesát čtyři měsíční dceři takové mylné bludy...No, po dovaření složitého oběda jsem to docela dovydýchala. Přesvědčilka jsem se, že i vlastní matka se někdy ve svém mínění splete...Co naplat.

Tentýž večer jsem se donutila k tomu, abych se řádně připravila do školy. Když mám ty narozeniny. Dopsala jsem úkoly, nachystala potřebné zápisníčky k výuce a učební pomůcky. Donesla jsem kurám starou svačinu a vylila do dřezu zapomenuté zapáchající pití z pátku. To dělávám často.

Nesu takhle z pokoja dolů do kuchyně nějaké v pokoju nepotřebné věci. Broukám si nějakou písničku co jsem v šest večer slyšela u bráchy v rádiu a v tichu celého domu ukládám donesené věci na své místo. Většina členů famílie, jak jsem byla přesvědčená, už ve snu prožívala  zesaincefikciované nebo zcela nereálné příběhy...třeba...No a já v kuchyni tiše schovávala mnou nepotřebné předměty.

"Heeeeej, Marto" zahřměl kuchyní mužský hlas. Celé mé tělo se otřáslo strachem v jiných případech neslučitelným se životem. Už ani nevím, co si v tom leku mozek stačil všechno uvědomit. Vím jen, že hlava se reflexně otočila o sto osmdesát stupňů. U stolu seděl tatínek držíce v rukou Zprávy z Medjugorje. Absolutně vůbec jsem si ho při příchodu nevšimla. Tak trošku mi nedošlo, že se v kuchyni již svítilo:)...S klidem pokračoval: "Co kdybysme jeli do Medjugorje!?..."

V tu chvíli mi zaplesalo srdce...Cesta do Medjugorje mi byla přislíbena již v útlém věku. Všichni mí starší sourozenci tam již minimálně jednou byli, rodiče jakbysmet, a tak jsem neustále nechápala, proč já jsem tam ještě doposud nebyla...Rodiče mě vždy odbyli větou, že jak bude příležitost, pojedem. Ve chvíli přednesu tatínkovy věty na toto téma mě napadlo, že ta chvíle je neodvolatelně tady..."No jo, ale jak to chceš udělat? Já prachy nemám" ...Jsem takej osel!! Fakt jsem nebyla schopná říct něco kloudnějšího, moudřejšího, něco vhodného mému věku. Naštěstí to byla realita. Ovšem tati byl pohotový: "Dostaneš to ode mně k narozeninám!"

A bylo hotovo... Nezdráhala jsem se. Má být splněn můj celoživotní sen...

Tati věděl, čím mě překvapit. Tak jako i maminka:)

Tati, mami, díky za Vaši originalitu:):):)